|
|
 Jsou
dobří – ale pro koho?
Pražská Galerie Rudolfinum otevřela brány fotografické
momentce. Kurátor Michal Nanoru tu předvádí do 6. dubna pod
hlavičkou Only the Good Ones dějiny „spontánního zachycení
banálního okamžiku“ v kostce.
Je to jistě odvážný záměr, vydat se po svých napříč celým
dvacátým stoletím a probírat se tunami druhořadého, ne-li
rovnou odpadního materiálu. Každý tu radost jednou zažil,
když narazil na půdě na otlučený kufr s momentkami z dávných
rodičovských oslav nebo prázdnin. Anebo když se připojil na
síť a zasurfoval si na vlnách nereflektované infantility,
která by nepřežila den bez vydatné autodokumentace
vystavované všem na odiv.
I Nanoru mluví úvodem o fotografiích „minimálně režírovaných
a s malým ohledem na uměleckou nebo žurnalistickou
konvenci“. Je to tak: špatné světlo, neumělá kompozice,
nulové téma. Tváře, těla, zátiší, ulice, kusy přírody.
Zaměnitelnost, nevýraznost, nuda. Nepomůže ani pár známých
jmen, s nimiž se mohl divák v Čechách potkat na samostatných
přehlídkách, jako Nobuyoshi Araki, Nan Goldinová nebo
Richard Billingham. Za čím pak vlastně do Rudolfina jít,
když ne za uměleckým nebo aspoň estetickým zážitkem?
Draze ošumělá slupka
Recyklace se dneska nosí v hudbě, ve výtvarném umění i ve
filmu. Odmítnout klasické řemeslo a ignorovat vývojové
proměny je například mantrou konceptualismu. Také výstava
Only the Good Ones sází na tuhle drzou svévoli: Hlavně mít
„dobrý nápad“, všechno kolem už pak přijde samo.
Stačí úvodní pirueta v anglickém znění, za ní trocha
načechrané verbální pěny a žonglování s velkými pojmy:
„Výstava vypráví dějiny snapshotové estetiky jako příběh
provokativní deníkové intimity, poezie všedního dne a
rychlého a chytlavého spodního proudu ulice, periodicky
oživujících strnulou uměleckou a komerční praxi primitivní
silou neuváženého gesta.“ Zní to pěkně. Přečtěte si to ještě
jednou.
Mohlo by to být i zábavné, sledovat fotografické výtvory
dětí nebo jiných naivistů, případně šílenců – jakousi
photographie brut. Prostě fotografii mimo umění i estetiku,
cvakání doslova beze smyslu, jen z neodbytného vnitřního
nutkání. Periferii, okraj. Jenže to není případ rudolfinské
přehlídky. Ta se drží bezpečně v mezích euroamerické
populární kultury. Jen nejde středem ulice, ale trochu při
zdi. Ovšem dává si pozor, aby se příliš neumazala.
Jistá recenze definovala zřejmě ideálního diváka tohoto
projektu – jmenuje se „uvědomělý hipster“. Čili nablýskaná
prázdnota, draze ošumělá slupka, která plní jedinou funkci:
být draze ošumělou slupkou. Těch zhruba dvě stě padesát
fotografií od čtyřiceti autorů se nakonec divákovi slévá v
hlavě do jediné – do podivné změti, kde nehraje roli ani
barva, ani tvar, ani motiv. A která pohasne hned za prahem
posledního sálu.
V barvách doby
Michal Nanoru si zřejmě ukousl příliš velké sousto. A
zaskočilo mu hned několikrát. Je asi jedno, že na výstavě
není nikdo z domácích, jen samí hosté. Co ale jedno není, je
rezignace kurátora vlastně na všechno, co si divák
představuje pod pojmem kurátorská práce.
Když přehlídka, tak minimálně století. On se nějaký ten „snapshooter“
najde vždycky všude. A pokud ne, tak si ho vyrobíme sami.
Šup sem třeba s Jacquesem Henrim Lartiguem a jedním ze
stovek jeho záběrů na rychlá auta. Nějaké téma jako svorník,
jako důvod, jako argument? Jistě tam někde v rohu spokojeně
podřimuje. A pokud ne, pak zbývají osvědčené velké pojmy
jako povrch, banalita, všednost. S barvami dnešní doby a
většinové společnosti to ladí výborně.
Pokud mluví Nanoru o „neuváženém gestu“, pak je jím
především rudolfinská akce, kterou připravil. Only the Good
Ones nejsou bohužel výstavou jako spíš marnou snahou najít v
ničem něco. Snahou, která možná potěší uživatele facebooku a
jiných virtuálních hraček, případně zasněného čtenáře
rodinného alba – tohle zvládnou taky. Dál význam té akce
nejde.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
