|
|
 Alena
Ježková, spisovatelka
Jak daleká cesta je od novinařiny ke knížce?
První seriózní knížku, Praha, babka měst, jsem napsala v
roce 2002, když jsem byla ředitelkou PR na pražském
magistrátu. Psala jsem po nocích a o víkendech. Až zpětně
jsem si uvědomila, že jsem měla podvědomý psychický cíl:
vykompenzovat totálně racionální práci na magistrátu něčím
krásným. A tím Praha pro mne pořád je, vnímám ji pravou, tou
kouzelnou mozkovou hemisférou. Ani jsem moc nepřemýšlela,
jestli chci psát knihy, přišlo to ke mně samo. Až v
dospělosti jsem si vzpomněla, že jako dítě jsem si napsala
do deníčku: „Až budu velká, budu spisovatelkou.“ Asi to ve
mně bylo, na nějaký čas se mi to podařilo přebít
novinařinou.
Píšete převážně pro děti. Jak to přišlo?
Měla jsem v té době malou dceru a zjistila jsem, že některá
témata je třeba zpracovat. Když jí bylo devět, přistihla
jsem ji, jak brečí, že vůbec nerozumí Jiráskovi, kterého
měla přečíst. Nahlídla jsem jí přes rameno ze vzdálenosti
těch pětadvaceti let, kdy já četla Jiráska v pohodě, a
pochopila jsem, proč ona už nemůže. Jsme o století dál.
Rozčílilo mě, že náš národní mýtus je dnešním dětem blokován
nevhodným, pro ně nesrozumitelným, řekla bych obrozenským
zpracováním, a říkala jsem si, že to přece musí jít i jinak,
že to není tak těžké. Ale asi půl roku mě zadržovalo, že
bych měla „upravovat“ zrovna Jiráska.
Váš autorský start začal u dcery. Jak pokračoval?
Já k tomu vážně přišla jako slepý k houslím; sledovala jsem
školní léta svého dítěte a zjišťovala, co všechno tu chybí.
Třeba současná knížka pro děti o Praze, nebo pověsti. Bylo
mi jasné, že dítě lépe pochopí například zeměpis, když se mu
vyprávějí pověsti o hradech a zámcích... A od toho je už jen
krůček k historii. Například Přemyslovce si dítě snadno
splete s Habsburky, protože se to ve škole učí nazpaměť,
nikoliv podle smyslu. A tak jsem napsala Příběhy českých
knížat a králů. Snažila jsem se cíleně pomoci škole a to mi
dalo jednou provždy nálepku spisovatelky pro děti, která se
zajímá o historii. Ale to zaškatulkování mi nevadí.
Převyprávěním bájí, pověstí nebo třeba bible se zabývali i
jiní čeští autoři: Olbracht, Durych, Petiška, Cibula... V
čem jste jiná?
Ani nevím. Pracuji s pověstmi po svém a dělám to dost
instinktivně. Přitom je důležitá aktualizace – já vím, je to
ošklivé slovo, ale má smysl, protože pověst je emocionální
příběh, a skrze emoci i skrze příběh dostane dítě vztah k
dané době i místu. Když pojede na hrad a nikdo mu o něm
nepoví příběh, bude to pro ně jen barák. Ale když mu řeknou,
že tam kdysi strašilo, že tam chodil bezhlavý rytíř, už se
tam vrátí s jiným pocitem. Vnímám to jako jakési probuzení
místa.
Jak volíte „své“ pověsti?
Výběr souvisí se současností. Jsou například lokality, které
už zanikly, třeba pražské Podskalí – dnes je velmi obtížné
si představit, že to byl vorařský přístav. Za mého dětství
to ještě tak obtížné nebylo, ale jsme o padesát let dál. Je
tedy třeba vybrat ty pověsti, které lze umístit do
existujících lokalit. Samozřejmě musím volit i jiný jazyk a
kratší rozsah – žijeme v rychlé realitě, dítě už nemá
trpělivost číst pětisetstránkovou knihu. Naučilo mě to psát
úsporněji. Jeden příběh na stránku nebo na dvě. Už to není
to zdlouhavé vyprávění jako třeba v Cibulových pražských
pověstech. I když, pravda, Václav Cibula byl pro mé dětství
nejlepší. A vždycky bude.
Je něco jako „národní mýtus“ důležitý i dnes?
Myslím, že ano. Podle mne je to počátek národa. Pověsti o
Libuši nebo Horymírovi, které se vztahují k začátku
národních dějin, jsou přece naše identita, kterou může dítě
v raném věku dobře přijmout.
Není to pro něj už vzdálené?
Není. Nedávno jsem si to znovu uvědomila při návštěvě české
školy v Berlíně. Jmenuje se Mateřídouška, vyučuje jen o
víkendech a chodí tam české děti nebo děti z národnostně
smíšených rodin, jejichž rodičům záleží na tom, aby
nezapomněly češtinu. Velice mě dojímalo jejich vlastenectví.
Ty děti znaly leccos z dějin, věděly, že máme ve znaku lva,
uměly zpívat písničky. Mýtus důležitý je a pro děti je to
první, vhodný a možná nejhezčí způsob, jak vnímat identitu
národa.
Z historie poněkud vykročila knížka o malém vietnamském
chlapci Dračí polévka. Jak jste přišla k tomuhle námětu?
Ke svým tématům přicházím skoro vždycky zvenčí. I tentokrát
to bylo ve spojitosti se školou: na besedách o mých knížkách
jsem viděla dost malých Vietnamců, chytrých, s dobrou
češtinou, ale bylo evidentní, že je ostatní děti podrobují
lehké šikaně. Hlavně na vesnicích či v malých městech je to
skoro na denním pořádku. Myslím, že to děti chytají od
rodičů, samy by si to nevymyslely. Latentní rasismus u nás
existuje, i když se to tak vždycky neoznačuje. Při té
příležitosti jsem si uvědomila, že pro děti ještě snad
nevyšla žádná knížka o Vietnamcích. Přitom si myslím, že je
docela dobré, když se děti dovědí, že vietnamská kultura je
stará pět tisíc let.
Jak jste se od pověstí dostala k sakrálním tématům a ke
klášterům?
Nejdřív jsem se dostala ke klášterům, na těch jsem pracovala
léta a paralelně psala jiné knihy. Třeba České nebe, knížka
o našich světcích, je v podstatě „vedlejší produkt“
klášterů. Přišlo mi, že se o nich obecně málo ví.
Přitom jste se náboženstvím do té doby nezabývala.
Ale já myslím, že to je právě skvělé! Mohla jsem se potkat
se světci jako s postavami, protože v historii národa reálně
byli, ovlivňovali ji. Snažila jsem se k nim najít takový
přístup, který bych byla ochotna sama akceptovat. Aby tam
bylo hodně informací, ale zároveň určitá úcta. Aby bylo znát
kulturní povědomí a kontext s dobou. A taky aby mi to osobně
„sedělo“.
Co nového je dnes ještě možno říct o světcích?
Vždycky budu vnímat jiný kontext než katolík nebo vůbec
věřící člověk. Nezabývala jsem se tím, co je ve světcově
životě kanonické nebo závazné pro věřící, zajímaly mě jiné
momenty. Třeba že Anežka Přemyslovna přebývala v klášteře, a
přesto držela pevně v rukou otěže vlády Přemyslovců. Nebo že
si dopisovala s papežem... Oslovily mě i jejich lidské
vlastnosti, obrovská pokora – třeba zrovna u Anežky,
princezny z jednoho z nejmocnějších evropských vládnoucích
rodů, která vstoupila do řádu, kde měla žít do smrti jako
žebračka. Svědčilo to o její zralosti duše. Věděla, že to je
řešení nejen pro ni, ale i pro ostatní svět. Světci jsou
výlučné postavy české historie. Kupodivu v zahraničí jsou
někteří víc uctíváni než doma. Například svatý Vojtěch je tu
dost opomíjený, a přitom je to nesmírně inspirativní
postava.
Od narození žijete na pražském Starém Městě. Má to vliv na
vaše psaní?
Pro mne to je stěžejní vliv a obrovská přitažlivost. V
dětství jsem byla hodně introvertní, bloudila jsem mezi
zdejšími stavbami, sochami, kostely, upínala jsem se k nim.
Tehdy to bylo všechno zavřené, tiché a mlčící, což
umocňovalo atmosféru. Chodila jsem do školky vedle Anežského
kláštera, do školy v Dušní ulici na místě, kde stál kdysi
klášter cyriaků, naproti byli milosrdní bratři. Všude kolem
spousta klášterů a chrámů.
Odtud tedy téma klášterů?
Možná, ale spíš je důvodem historie. Když totiž člověk
zpracovává dějiny, stále naráží na nějaké kláštery. Je to
všechno vzájemně spjato: dějiny se nedají vnímat bez církve,
bez svatých, bez sakrálních staveb.
Co vám dalo putování po klášterech?
Hodně mě to naučilo, rozvinulo, lidsky utvrdilo v osobním
směřování, ve způsobu života, jaký vedu. Setkala jsem se s
lidmi, kteří žijí skromně, s pokorou, o něco usilují,
nepochybují o hodnotách.
Téma se vám zřejmě rozrůstá...
Ano, původně jsem chtěla udělat jednu knihu. Měla zahrnout
dvanáct nejznámějších řeholních řádů, jejichž názvy zná i
ten, kdo se o ně nezajímá. Ale z těch dvanácti se mi do
první knihy vešlo jen šest. Zachytila jsem tam ovšem celkem
šedesát míst s kláštery, i zaniklými, jsou tam krásné fotky,
rozhovory s řeholníky i dalšími lidmi, kteří v klášterech
žijí a starají se o ně. Na knize jsme s fotografem průběžně
pracovali pět let. První dva tři roky jsme potřebovali jen
na to, abychom se do tématu dostali a začali ho aspoň trochu
chápat. Přece jen nejsem katolík, nebylo pro mne snadné
pochopit hloubku víry. Ale říkala jsem si, že to je vlastně
dobře, že sama na sobě budu zkoušet, kam až se dá zajít. Já
vlastně psala hlavně pro čtenáře, kteří nejsou věřící.
Paradoxem je, že dnes je ta kniha populární hlavně u
věřících.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 31. 3. |
