Číslo 15 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Alenou Ježkovou.

To je jaro, co?

Dobrý fejeton by měl rozvíjet aktuální téma, což se hůř dělá, když text, který píšu, budete číst asi tak za deset dní… Takže když se mi teď zachtělo psát o jaru, nemohu vědět, jestli tohle počasí vydrží. Kdekdo prorokuje, že ne, ale kvůli tomu tedy do deníku psát nebudu.
Je tak nádherně, že prý dokonce padaly nějaké teplotní rekordy. Šel jsem po Praze a na Florenci mě předešla nohatá ženská s minisukní tak krátkou, že to měnilo atmosféru ve městě. Urostlý hlídač opřený o sloup před obchodním střediskem se na ni zadíval tak toužebným pohledem, že jsem to nevydržel a povídám mu: „To je jaro, co?“
„Je to strašný,“ odpověděl zdrceně a já jsem mu trochu zazáviděl a trochu ne. Zazáviděl proto, že má život před sebou, a až mu skončí služba, může se vydat po stopě té krásy bez zábran a s bezbřehou vášní; nezazáviděl proto, že já, člověk po šedesátce, už se můžu radovat a nemusím při tom lovit...
„Je jaro, ženy vylézají z děr,“ říkával před dávnými lety, když jsem ještě tohoto lovu ušetřen nebyl, můj jevištní partner Jiří D. Zvláště na jaře jsme s nadšením zpívali jeho mile obhroublou a ironickou Jarní:

Zas nám oschnou meze, už se zelení, kdo za někým leze, ten to ocení. Oteplí se dnové, mrazy povolí, chudí miláčkové vtrhnou do polí...

A vyžívali jsme se hlavně v pointě:

Venku už je květen, s lidma cloumá cit, bože a já, kretén, zase něco chyt...

To kolegové Vodňanský a Skoumal se drželi paralely jaro – mládí:

Jedné noci puberta překvapila Huberta nenadálou polucí, jak to bývá po nocích... Je jaro, je jaro, sládnou pupence. Mám práci s perforací na tvé vstupence....

Můj dánský idol Benny Andersen psal také o jaru a já jsem jeho verše zhudebnil v překladu Františka Fröhlicha:

Přesně tak nebesky modré nebe, jak jsem si představoval, a lehce mléčné bílé mráčky, aby bylo vidět, když fouká. A ptáci. Zní to, jako by pořád řvali smíchy. To bude asi tím peřím...

Pro Andersena je jaro jako dárek nebo nějaký hodně dobrý sendvič:

Zabalit to nechci, vezmu si to, jak to je, má to být překvapení. Má milovaná má za sebou zlou zimu. A majonézu nechci, děkuju...

Jdu po ulici Na Poříčí a lámu si hlavu, jestli jsem sám vůbec někdy napsal píseň o jaru. A pak si vzpomenu, že ano. Pojednává o tom, jak do našeho bytu na Hradčanech každé jaro zničehonic vtrhli oknem mravenci. Proběhli kuchyní, napadli něco sladkého a za pár dnů zase zmizeli. První rok jsem je chtěl ničit, ale brzy jsem pochopil, že oni ten starý dům takhle zabydlují už minimálně čtyři sta let, zatímco my jsme tu noví... Nakonec jsme se celou zimu vždycky těšili, až ty potvory přijdou a bude teplo, všechno rozkvete a koneckonců i ty ženy vylezou z děr...

Naším novým bytem v Přední Kopanině sice mravenci na jaře nepochodují, ale vevnitř i venku toho zase o hodně víc létá. V pokoji hmyz a za oknem jde na přistání jedno letadlo s turisty za druhým. No jo, jaro. Ale zabalit to nechci, vezmu si to, jak to je. A majonézu nechci, děkuju...