|
Milan
Kruml, mediální analytik
O lásce a nenávisti
Tak jsem se dočetl, že venezuelský státní rozhlas odvysílal
pořad El Contacto con Maduro (Kontakt s Madurem), v němž
venezuelského prezidenta nejprve zpovídali dva provládní
novináři a pak následoval jeho dlouhý monolog. Pořad nemá
být pravidelný, podle prezidenta se bude vysílat, jen „když
je to nutné nebo když přijde inspirace“. Přičemž nemají
chybět „návrhy, ideje, stížnosti, kritika, dobré zprávy a
informace“. Politici jednoduše milují média. Všude na světě,
od České republiky až po Japonsko. Není nic lepšího než
oslovit jejich prostřednictvím potenciální voliče a sdělit
jim svá moudra, vysvětlit svět a popsat omyly svých kritiků
či protivníků. Dá rozum, že na žebříčku mezi politiky
nejpopulárnějších médií stojí nejvýše rozhlas a televize.
Mají největší dosah a obracejí se takříkajíc přímo k masám.
To s novinami je to mnohem horší – čtenář může být
netrpělivý a nedočíst zásadní text postavený na vršení
logických argumentů a přiměřené míře demagogie až do konce,
politik může mít smůlu na zlomyslného nebo přihlouplého
redigujícího redaktora, který svými zákroky text znehodnotí.
Je sice pravda, že se většinou politici snaží pojistit tím,
že se redakce zavazují do jejich textů nijak nezasahovat,
což ale neznamená, že by se to nakonec nemohlo stát.
Co se týče internetu, ten politici přímo nesnášejí. A nelze
se jim divit. Jeho prostřednictvím se sice dostávající
jejich názory k příjemcům velmi rychle, ale je to spojené s
velkým rizikem. Uživatelé si mohou dovolit texty a výroky
komentovat, a to nejen obdivným způsobem. Považte tu hrůzu –
nikým nevolení diskutující, kteří se mohou navíc zbaběle
skrývat pod různými přezdívkami, si tu dovolují nejen
sarkastické poznámky (všichni politici sice deklarují smysl
pro humor, ale nesmí se týkat jich samotných) a buřičské
výzvy, ale dokonce i vulgární výlevy. Kdyby se jich
dopustili na nějakém mítinku, ochranka by si je jistě
podala, ovšem na síti se cítí beztrestně a to jim dodává
odvahy. Politici sice čas od času apelují na diskutující,
aby potlačili svou zbabělost a diskutovali pod skutečnými
jmény, ale jen zřídka jejich výzvy dopadnou na úrodnou půdu.
Sítí se navíc mohou rychle šířit vtipy a parodie snižující
důstojnost politika, vyvolávající pochybnosti o jeho
schopnostech, a co nejhůř, mohou se objevit – jako přílepek
k jeho úvaze – poznámky, které ho usvědčují z neznalosti
nebo z manipulace.
Zlaté dobré rádio a televize. Jak příjemné a komfortní
možnosti nabízejí každému politikovi. Ano, je pravda, že čas
od času musí podstoupit konfrontaci s nějakým odpůrcem či
novinářem, ale to se dá přežít – navíc zkušený vystupující
ví, že v takových případech není čas na nějaké ověřování
toho, co říká, zná postupy, jak odpůrce znevěrohodnit, a
pokud se mu podaří zatlačit protivníka do defenzivy, má
vyhráno. Ale proč hned myslet na nejhorší – obě média
nabízejí přece nejen nějaké debaty, ale i krásný prostor v
délce mnoha minut, který má politik sám pro sebe, aniž by ho
někdo obtěžoval.
Záleží samozřejmě na tom, v jaké pozici se člověk právě
nachází. V té nejvyšší má logicky takových možností nejvíc –
televize a rozhlas přenášejí jeho zásadní projevy (nebo je
nezkrácené vysílají ze záznamu) pronesené u příležitosti
Vánoc, Velikonoc, různých výročí nebo pokud by zemi ovanuly
nějaké temné mraky. V jejich průběhu se může vyjadřovat i k
otázkám, kterým sice nerozumí, ale zato má funkci. Ani
politici na hierarchicky nižších postech si nemohou příliš
stěžovat, sice těch zásadních projevů už tolik není, ale
pořád ještě mají k dispozici celkem komfortní prostor. A
pokud se jim zdá, že ho ubývá, je třeba použít nátlakovou
metodu. Tak například položit otázku: Plní médium, které
zapomíná na projevy kupříkladu premiéra, stále ještě
veřejnoprávní funkci?
Rádio a televize jsou tedy pro politiky pravým požehnáním.
Jediným rušivým, a nebál bych se říci nepříjemným až
otravným elementem jsou jejich zaměstnanci či
spolupracovníci. Ti v podstatě mohou za to, že politici sice
milují média, ale nesnášejí novináře. |