|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Trenérka
čumáčků a smysl pro krásu
V západní civilizaci jsme ztratili smysl pro krásu, řekl
Benjamin Kuras nedávno v jednom televizním pořadu. Ztratili
jsme ho, nebo jsme o něj byli připraveni? Jsme zavaleni
ošklivostmi a většině z nás to nedochází. Pod lavinou
nevkusu těžko rozlišovat, co hezké je, a co naopak není.
Zával nebo nájezdníci, napadlo mě. Okupace škaredostí.
Invaze barbarů, použiju-li název jednoho filmu. Ošklivá
slova, neony kýčů, hloupé slogany, znetvořeniny a
zpotvořeniny toho, co bylo kulturní; primitivní témata,
hnusný dabing v dětských pořadech, stereotypní tabletové a
mobilní hry: střílení létajících melounů… Tito a další
nájezdníci se vrhli na naši civilizaci a my je ani
nerozpoznáváme. Jsou ostatně námi vytvoření, to my je
vymysleli.
V rozhovoru v Orientaci Lidových novin připomněl režisér Ken
Loach dobu, jež tu byla před televizí. Dobu, kdy
„neexistovaly žádné elektronické blbinky, žádné čudlíky na
mačkání“, které dětem soustavně narušují vnitřní svět.
Vnitřní svět držely důvěra, řád, povinnosti, rituály – a
možná také krása. Určitě to v historii bylo s nájezdníky a
okupanty mnohem krušnější, uklidňuji se. Ve válkách šlo o
přežití národů, celé kultury byly pleněny. Řeklo by se, že
oproti tomu jsou kýč a nevkus jen špinavá pěna v naší
kultuře. Ale je ošklivost opravdu jen pěnou na povrchu?
Nestala se nepozorovaně podstatou? A jak se to ještě máme
dozvědět? Neztratili jsme i my smysl pro krásu? Například
pro krásnou komunikaci?
Daniel Bína použil na této straně výraz „džungle žvanění“.
Všude to vříská, odevšad atak. Reklamní dravci nás napadají,
hlava bolí z hluku, oči přecházejí. Kandidát na premiéra
jednoho z evropských impérií musí na internetu odpovědět na
otázku, jaká je jeho nejoblíbenější sušenka. Spisovatelka,
kandidátka na prezidentku v jiné zemi, vyučuje druhé, jak se
v džungli žvanění uplatnit. Dává kurzy komunikace. U koho
jiného předpokládat smysl pro krásu? A pak ji uslyším, jak
říká, že začínajícímu autorovi by to bez jejího kurzu trvalo
léta a ještě „by si přitom natloukl ten svůj roztomilý mladý
čumáček“. Vypadalo to, že se ani nezastyděla. Před kým,
prosím vás? Copak tu ještě někdo je, kdo… neztratil smysl
pro krásu?
Když jsem četl rozhovor s odvolaným ředitelem Nové scény,
říkal jsem si, že se vyjadřuje rozumně, věcně a vkusně. Ale
nakonec mě také vylekal. V původní dramatice mu prý schází
hra o ČEZ a o Českých drahách. Za námět vhodný pro operu
pokládá příběh Jany Nagyové. Možná jsem ho nepochopil, snad
jsem přehlédl klíč, kterým avizoval ironii nebo mystifikaci,
a teď se blamuji já svou natvrdlostí. Žel, vše napovídalo
tomu, že mladý manažer měl opravdu názor, že české
divadelnictví by oživily texty o železnici a šéfce
expremiérova kabinetu. Až dosud jsem si myslel, že dramata
se píšou o závisti a žárlivosti, o zacházení s mocí a o
zradě, ale ne o ČEZ. Ano, vím, že v minulosti vznikly mýty o
vládcích a básně o vojevůdcích, divadelní texty o nevděku a
politické pamflety o vyprázdněnosti jazyka. Ale o poměrech
na české železnici?
Je radost sledovat ty, kdo se krásy tu a tam zastanou. A
menšinu lidí, která ji stále tvoří. Překladatelka Lenka
Kapsová okomentovala v Lidových novinách cimrmanovský jazyk
příručky, kterou pro zaměstnance vydala firma s korejským
vlastníkem. Článek – a vlastně i jejich příručku – nazvala
Systémy, procesy, blafy. Další nájezdníci. V televizi dávají
pseudorozhovory: „Jak by měl stát podle vás tuto situaci
moderovat?“ – „Stát by měl nastavit jiné procesy.“ Ano, toto
je úpadek civilizace, toto je výsměch kráse. Tady už většina
lidí necítí rozdíly mezi hezkým a ohavným.
Možná je to ještě horší, než jsem si myslel. Jsou už všude
kolem nás, nájezdníci nevkusu. Žvanící neumětelové ničící
jazyk. Trenérky čumáčků. Přitom krásný jazyk má prorůstat
samotné základy kultury. Kultura z něj žije. A když zoškliví
to, jak se vyjadřujeme, jak může kultura zůstat krásná?
Těžko. |
