|
Komu pomůže záchrana indického dítěte?
Z Dánska k nám docházejí stále další filmy vyráběné podle
jednotného principu: za zdánlivě ctihodnou rodinnou fasádou
se skrývají těžké rozpory, často dlouhodobě se táhnoucí
traumata, která jejich nositelé jen obtížně překonávají.
Tuto charakteristiku lze vztáhnout i na režisérku Susanne
Bierovou. Z kin i televizního uvedení známe její Rodinné
záležitosti, Bratry či Spálené vzpomínky. V neděli 20. dubna
ve 22.35 na ČTart spatříme snímek Po svatbě (2006), který
vznikl jako předstupeň mezinárodních, do Ameriky směřujících
aktivit – část příběhu se totiž odehrává v indických
chudinských čtvrtích, kde hlavní hrdina Jacob zachraňuje
děti osiřelé či prostě ponechané napospas osudu.
Bierová se tentokrát nepřimkla k patologickým tajnostem jako
v některých svých předchozích filmech: Jacoba (s podmračeně
nehnutým výrazem v obličeji ho ztvárnil Mads Mikkelsen) jen
dostihnou události z dávné minulosti. Když se před mnoha
lety rozešel se svou milenkou, netušil, že jednou se setká
nejen s ní, ale i s jejich dospělou, právě se vdávající
dcerou. S oběma se totiž střetne u movitého mecenáše Jorgena
(Rolf Lassgard), jenž se stává jedinou Jacobovou nadějí,
chce-li humanitární aktivity dál provozovat. To ještě
netuší, že Jorgen vznese obtížně splnitelnou podmínku.
I když režisérka rozehrává příběh, který se nevymyká z mezí
obvyklosti, pozvolna spřádané motivy prozrazují výlučnost,
ba výstřednost. Rozpoložení postav i události, které je
sužují, dosahují extrémních rozměrů: doléhá na ně
nevyléčitelná choroba, bezdůvodná nevěra i rozkmitaná citová
příchylnost. Spatříme plačtivé reakce, rozechvělé dojetí i
mužnou ráznost. Bierová ráda předvádí izolované, převážně
verbální střety či naopak okamžiky souznění, pozvolna
skládané do pečlivě poskládané mozaiky, skrze niž
konfrontuje dva sociálně i mentálně rozdílné světy – jednak
chudobný, zastoupený Jacobem a spjatý s indickou bídou,
jednak přepychový, jak jej zosobňuje Jorgenova dánská
usedlost, tak rozlehlá, že lidé v ní bydlící se nemusí ani
potkat.
Převážně ruční kamera Mortena Soborga je dynamická, snaží se
držet krok s postavami, ujíždí před nimi nebo je obkružuje,
místy dosahuje reportážního účinu. Věnuje se – zvláště ve
vyhrocených okamžicích – detailním průhledům, které se
vyznačují zřetelným citovým vzedmutím.
Bierová nabídla vztahové melodrama, které vyzdvihuje
vstřícnost a vzájemné pochopení jako důležitou součást
mezilidských vztahů, byť přece jen v duchu pořekadla „Bližší
košile než kabát“. Život není nikdy ideální.
Jan Jaroš, filmový publicista
|