Číslo 16 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s kapelou DVA.
Bárou a Janem Kratochvílovými.

Bára a Jan Kratochvílovi, kapela DVA

Bára: U Nipoma už jsme nechtěli poskytovat žádný návod, jak naši hudbu poslouchat. Snažili jsme se, aby bylo album veselé a letní, přestože hlavní část materiálu jsme natáčeli v zimě, a to v té nekonečně dlouhé zimě přelomu předminulého a minulého roku. Ale dokončovali jsme ho v parném loňském létě, tak se to snad vyrovnává.

Honza: Je to čest. Naše album vydává label, jehož jsem sám fanouškem. Devadesát devět procent hudby, která u toho vydavatelství vychází, se mi líbí. Perfektní je, že nám americký label otevírá možnosti, ke kterým bychom se z domova nikdy nedostali.

Bára: Konkrétním přínosem je třeba to, že budeme hrát na prestižním South by Southwest v Austinu, což je obří festival, kterým žije celý Texas. My už jsme tam sice před dvěma lety hráli, ale na malém pódiu, kde to nemělo velký dopad. Nyní budeme na scéně Northern Spy Records, které má společnou stage s Ba Da Bing Records, labelem vydávajím třeba kapelu Beirut. Tam už si nás možná někdo všimne.

Vnímáte nějak rozdíl mezi přijímáním vaší hudby v Evropě a v Americe? 

Bára: I když v Americe jsme asi přece jen exotičtější, jsme pro ně takoví mimozemšťani.

Honza: Máme tam pouličního bubeníka ze San Franciska, balafonistu z Austinu a taky zvuk vlaku z Arizony...

Kde všude jste vlastně před těmi dvěma lety byli?

Honza: My jsme se do Ameriky podívali dvakrát. Poprvé jsme byli v San Francisku kvůli hudbě k Botanicule. A odtud jsme přejížděli do Austinu na festival. Vypůjčeným autem, přes Arizonu a Nové Mexiko. Při naší druhé cestě jsme měli koncerty v New Yorku a v San Francisku. A zase jsme se podívali i jinam, jsme takoví výletníci. Vydali jsme se na sever do Big Sur, byli jsme i v sekvojovém pralese na jihu Sierra Nevady. Příroda je tam parádní.

Terénní nahrávky jsou nedílnou součástí vaší hudby od samotných začátků DVA. „Sbíráte“ zvuky cíleně, nebo je to dílo náhody? A na co je zaznamenáváte?

Bára: Pořizujeme si své zvukové suvenýry. Ale asi se budeme muset naučit i mazat. Máme v nahrávkách dost binec, asi jako když si někdo vozí z dovolené kameny a jednou zjistí, že už jich má doma hromady…

Honza: Často se nám ale stane, že děláme nějakou písničku a mezi těmi nahrávkami úplnou náhodou narazíme na zvuk, který se nám hodí, třeba rytmicky.

Název alba odkazuje k jedné z nejslavnějších sociálních fotografií, snímku opuštěné sběračky hrachu z dob hospodářské krize, který vznikl právě v kalifornském Nipomu. Co jste tím chtěli vyjádřit?

Bára: My jsme se o té fotografii dozvěděli až zpětně, z Wikipedie. Původně se nám jen líbilo slovo Nipomo. Projížděli jsme kolem ukazatele s názvem toho města, kam jsme nakonec ani nejeli, a hrozně nás zaujal. Super slovo, přišlo nám částečně indiánské, částečně japonské.

Honza: Až pak jsme si uvědomili, že nám to celé pěkně zapadá do sebe, protože na nové desce je i písnička Mulatu, v níž se zabýváme sociální problematikou, konkrétně nezaměstnaností.

Mulatu je holdem Mulatu Astatkemu, legendě afrického jazzu, kterou v Praze předloni představil festival Respekt. Jak jste si ho objevili vy?

Bára: Na koncert jsme se bohužel nedostali, já osobně jsem ale Mulatu poznala díky filmu Zlomené květiny, kde zní jeho hudba. Hned jsem si to jméno vyhledala v titulcích.

Nipomo rozvíjí váš specifický jazyk. Jak jste na něj vlastně přišli? Chtěli jste už od počátku komunikovat bez jakýchkoli zábran?

Honza: Já myslím, že k tomu vše směřovalo. Ještě když jsme hráli s divadlem Dno, měli jsme kapelu, která zpívala ruské a francouzské texty. Samozřejmě z toho občas vznikla rusko-francouzská hatmatilka. A v takové hatmatilce jsme pak vymysleli i představení Cirkus. Takže ten jazyk nepřišel jak rána bleskem.

Bára: Každý asi v dětství napodoboval různé jazyky, hlavně angličtinu... A my ve své tvorbě rádi na dětské hry navazujeme. Další kapkou byl náš pobyt v Lotyšsku a Litvě. Baltské jazyky jsou úplně samostatná větev, těm prostě nerozumíte vůbec, protože nemáte na co navázat. A my jsme v tom Pobaltí před lety strávili spoustu času jen tím, že jsme ty naprosto nesrozumitelné jazyky užasle poslouchali. Všechny tyhle podněty se pak na sebe nabalují – a už je z toho koncept.

Jaké skutečné jazyky ovládáte?

Bára: No vidíte, v tom to možná celé je. My neumíme žádný jazyk natolik dobře, abychom se odvážili psát v něm texty. A čeština je pro nás nepoužitelná.

Proč?

Bára: Je špatně ohebná. Nejde nám napsat český text tak, aby byl zpěvný. A aby to nebylo jen nějaké ta-da-da.

Koncept vlastního jazyka jste na novém albu dotáhli do konce otištěním textů písní v bukletu včetně překladu do češtiny a angličtiny. Neomezujete tak posluchačovu fantazii, možnost domýšlet si k písním svůj příběh?

Bára: Důležitý je stejně první poslech, při něm má málokdo v ruce text. Napoprvé si každý utvoří svou představu a porovnávání s tím, jak jsme to mysleli my, je už jen taková hra. Máme i čerstvou zkušenost, že naše a posluchačské představy se často shodují. Nedávno jsme při jednom workshopu dali malým dětem za úkol vytvořit animovaný videoklip na některou naši písničku, musely si tedy vymyslet, o čem ta píseň je. Děti si vybraly skladbu Nunki z nového alba a daly dohromady příběh, který přesně odpovídal tomu našemu textu, který jsme posléze otiskli v bukletu.

Váš umělý jazyk přece jen čerpá z jazyků existujících. Nestane se někdy, že slovo, které jste „vymysleli“, ve skutečnosti v některém z jazyků existuje?

Bára: Stane, protože ne vše máme vymyšlené. Třeba z finštiny nebo estonštiny jsme si brali slova, která se nám zalíbila. Taky názvy výrobků z IKEA byly výraznou inspirací.

Severské jazyky jsou ve vašich textech cítit asi nejvíc. Pracuje se vám s nimi nejlépe?

Bára: Jsou nám nejblíž. Ale jazyky jsou vůbec hrozně zajímavá disciplína, asi by mě bavilo je studovat. Proč ve všech jazycích začíná slovo máma na „m“ – to přece musí mít nějaký důvod!

V přeložených textech z Nipoma je spousta motivů kosmických lodí, planet, je tu i robot R2-D2 z Hvězdných válek. Jde o zbytek původního konceptu alba?

Honza: Vlastně ano. Původně měla být naše nová deska africká, plná soulové a funkové hudby. A černošská kultura se vesmírem hodně zabývá. Při natáčení jsme třeba sjížděli staré americké sci-fi filmy jako Forbidden Planet nebo Space Is the Place, kde hraje hlavní roli freejazzový klavírista a kapelník Sun Ra a jeho hudba. To se pak promítlo i do našich textů.

Váš mezinárodní věhlas odstartovala hudba k počítačové hře Botanicula, která získala řadu světových cen, včetně „herního Oscara“. Necítili jste práci na hudbě ke hře zprvu jako degradaci?

Honza: To vůbec ne. Přesně naopak.

Bára: Už v začátcích DVA se nám ozval Jára Plachý, animátor, který už tehdy začínal vymýšlet Botaniculu jako svoji školní práci. Poprosil nás, jestli bychom mu k ní neudělali hudbu, že by nám naopak natočil videoklip. Tak vznikl klip Nunovo Tango, který na nás dost upozornil. A ten přislíbený výměnný obchod jsme rádi dodrželi. Že se ale Botanicula vyvine v tak velkou věc, jsme netušili.

Rukopis designéra Jaromíra Plachého je z vizuálních výstupů DVA silně cítit. Také díky němu jste i v zahraničí „čitelní“...

Bára: Jarda je neuvěřitelný, dělá věci kosmickým tempem. Počítačové hry vytváří většinou tým lidí, kdežto on udělal Botaniculu úplně sám!

Patříte k fanouškům počítačových her? Hrajete něco sami?

Honza: Já měl počítačové hry jednu dobu hodně rád. Taky jsem nějaké jednodušší kdysi programoval. Úplně nejradši mám Neverhood z devadesátých let, má i super soundtrack. Jsem dlouhodobý fanoušek firmy Amanita Design, která vytvořila nejen Botaniculu, ale i hry Samorost a Machinaria. Hraní se ale ze sebezáchovných důvodů teď moc nevěnuju, protože bych tomu propadl.

Svou hudbu nahráváte v „kuchyňském“ studiu, na chalupě v Podkrkonoší. Zavrhujete profi studio ze zásady?

Honza: Natáčet na chalupě je pro nás praktické. Je to pohodlnější už proto, že děláte, jen když máte náladu, kdežto ve studiu by člověk musel pracovat, i když by třeba náladu neměl. Máme výhodu, že děláme takový typ hudby, kde si domácí nahrávání můžeme dovolit.

Bára: My jsme vůbec typy, které pod tlakem nic neudělají.

Milan Šefl, publicista

Foto Tereza Bartůňková

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 7. 4.