|
|
 Třicet
vteřin
No nazdar, řekl jsem si, když u nás někdo ráno zvonil a za
dveřmi stáli dva muži v černém. Třímali v rukou nějaké
papíry a mě okamžitě napadlo: exekutoři! I když všechno
platím... Co když mi odnesou kávovar a televizi a budu
namydlenej? Tihle pánové se ale dál nehrnuli, jen mi
zdvořile předali pozvánku na „zvláštní biblickou přednášku
Proč milující Bůh připouští zlo?“. S úlevou jsem jim
poděkoval a oni odešli. To nám ten den pěkně začíná!
Za chvíli se ovšem ozval zvonek znovu. Byl to náš hodný
soused, který spatřil za domem černého kocoura, tak prý
jestli se nám neztratil ten náš. Neztratil, ležel zrovna
labužnicky rozvalen na stole přes všechny moje papíry, které
jsem se snažil srovnat... Vydal jsem se na cestu do
Valašského Meziříčí, po mnoha letech jsem si to namířil po
hradecké dálnici, protože hlásili, že ta brněnská je samá
kolona. Po koncertě jsem pak pozdě v noci dorazil do Brna,
ráno ve čtvrt na šest na mě čekal taxík před hotelem a
odvezl mě do televizní budovy do pořadu Dobré ráno. Příjemní
moderátoři se mě tam ptali na mou novou desku a knihu a o
přestávkách mezi jednotlivými vstupy do vysílání jsem v šeru
studia odpovídal na chatu na otázky televizních diváků. Byly
vesměs vlídné a jednoduché. Třeba: „Dobrý den, jak se vám
vstávalo?“ Snažil jsem se, aby nikdo nepoznal, že jsem se
ještě zcela neprobudil...
Jenže asistentka režiséra mi zničehonic navrhla: „Teď bude
předpověď počasí a po ní budete mít třicet vteřin na to,
abyste něco řekl do kamery jen tak sám od sebe.“
Přemýšlel jsem, co bych tak mohl v té půlminutě prohlásit,
aby to mělo nějaký smysl, a okamžitě se mi vybavil starý
vtip o tom, jak totéž navrhli jednomu bačovi: „Můžete říct,
co chcete, a půjde to do celého světa!“
Bača se zeptal, jestli ho opravdu uslyší všichni, pak se
nadechl a zakřičel: „Pomóóóc!“
Jenomže tohle Dobré ráno bylo tak zvláštně bezkonfliktní a
malinko absurdní, že tenhle vtip by nejspíš nikdo
nepochopil. Nakonec jsem zavzpomínal na báseň mého prastrýce
Karla: „Víc mi o tom říci nemožno – duch a dolar není
totožno!“ A třicet vteřin bylo pryč...
Odvezli mě zpátky do hotelu a odpoledne mě čekal koncert ve
Šlapanicích. Tam se o mě laskavě staral nadšený pan ředitel,
který se v duchu nejlepších tradic snaží udržovat kulturní
život maloměsta. Nahlédl jsem do místní kroniky a musel jsem
konstatovat, že se mu to daří.
Když se reportér místní internetové televize zeptal babičky,
která seděla v první řadě, co ji vedlo k návštěvě mého
koncertu, odpověděla nadšeně: „Já chodím na všechno!“
Několik diváků mi pak při koncertě kladlo překvapivě
zasvěcené otázky. Poslouchal i policajt, který hlídá pořádek
na stavbě na náměstí před knihovnou.
Nakonec jsem vepsal do kroniky tu televizní báseň od
prastrýce Karla a vydal se k domovu. Tentokrát mě dálnice D1
neminula, ale noční provoz se dal vydržet...
Kocour spal v krabici a na stole ležela pozvánka na
přednášku o milujícím Bohu, který připouští zlo. Ani
exekutoři si na mě zatím nepřijdou. Nic zvláštního se
neděje, jen jsem právě strávil trochu podivné narozeniny.
Ale o pomoc, milý bačo, zatím volat netřeba, pořád to docela
jde.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
