|
|
 Krvavé
psaní o život
„Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního
pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný,
odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu,
ale také v poznání, že se stal starcem. Byl ideologem a
nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Nová
doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přece jen
zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a
zaměstnání. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi
silného muže.“
Takto uvádí význačný slovenský spisovatel Rudolf Sloboda
(1938–1995) čtenáře do svého monumentálního románu Krev
(takřka 740 stran). Autor je u nás přirovnávaný ke
slovenskému Egonu Bondovi či Bohumilu Hrabalovi. Těsnou
blízkostí románového vypravěče a autora samotného, jakož i
schopností pohlížet na události okolo sebe z krajně
osobitých úhlů by se jeho Krev dala považovat i za jakýsi
protipól Vaculíkova Českého snáře.
Ale Sloboda je nezaměnitelně svůj, okouzlující i
nesnesitelný, a především krutě a nemilosrdně upřímný k
svému románovému „hospodáři“, jenž vypráví epizody ze svého
života, jízlivě komentuje aktuální politické dění, hledá
svého (ne)katolického (protože mimo církev jsoucího) Boha a
vyrovnává se se svými vinami, excesy, rodinnými radostmi i
bolestmi. Po formální stránce je to jeden proud úvahových
reflexí, prokládaný útržky malých, někdy poetických, jindy
všedních epických dějů, přelévajících se mezi rodinnými i
úzce osobními i společenskými motivy. Výsledkem jsou
fascinují obrazy z příběhu člověka, který není ochoten
slevit ze své opravdovosti až k sebezničení. Doslova a do
písmene „psaní o život“.
Klíčovým tématem Slobodovy Krve je otázka, jak se v lidském
životě projektuje dobro a zlo, Bůh i Satan. Oba mají v
hospodářově případu plno práce – s krajní upřímností se tu
probírá hrdinův opakovaně léčený alkoholismus, suicidální
sklony i trauma hospodářova života – nenaplněná ochota stát
se na čtyřiadvacet hodin spolupracovníkem StB.
Rozhlasová četba na pokračování (od soboty 19. dubna vždy v
18.30 na stanici Vltava) z velerománu evropské ražby nemůže
být ničím jiným než pokusem o částečnou interpretaci
obrovského chagallovského plátna, na němž se vznášejí božské
i krajně lidské postavy nad Děvínskou Novou Vsí, kde
Slobodův hospodář (stejně jako jeho autor) žije v zahradní
chatce Na Slovinci. V té chatce, v níž v roce 1995, čtyři
roky po vydání Krve, potvrdil spisovatel blízkost sebe a
románového hospodáře dobrovolným odchodem ze života.
Text mimořádného Slobodova románu Krev z překladu J. A.
Pitínského a Ondřeje Mrázka v Tvůrčí skupině Brno nastudoval
s Radoslavem Šopíkem režisér Lukáš Kopecký.
Tomáš Sedláček, dramaturg
|
