|
|
 Ivan
Němec,
publicista
Říkat pravdu je jak mluvit ze sna
V prologu zazní, že příběh se odehrává v době, kdy po
Oidipově pádu sedí na trůnu jeho starší syn Eteokles, jehož
„funkční období uplynulo a panovník se nemá k odchodu“. Ale
to přece známe, řekneme; vždyť mnozí, co dnes panují, se
také nemají k odchodu – a hned je nám jasné, že i tato hra
Přemysla Ruta bude stejně jako jeho ostatní dramata značně
aktuální.
Svou rozhlasovou prvotinu Polygoné, jejíž reprízu nabídla
Vltava 1. dubna 2014, autor napsal v roce 1987 (premiéra
1991). Letopočet vzniku napovídá, že kritické ostny dramatu
mířily původně asi na jiný režim, než je ten dnešní. Žel,
krutě a šklebivě píchají dodneška.
První část hry tvoří dialog, v němž Polyneikes, jenž se
podle stanovených pravidel snaží marně na trůnu vystřídat
Eteokla, vyčítá bratrovi, kam za jeho vlády Théby dospěly.
Město, v němž „všichni čekají a nikdo nedoufá“, odkud
obyvatelé utíkají, přestože vládce „zauzlil ulice“, aby
netrefili k branám, se stává smutným obrazem společnosti.
Eteokles s vladařsky dovednou mnohomluvností dokáže
královsky všem výtkám dogmaticky oponovat: vždyť jedno
funkční období je na úkoly krátké. Ba i své zkrvavené ruce
dokáže zdůvodnit, neboť jeho „vláda je práce s lidmi. A lidi
jsou z masa a krve. No tak mám ruce od krve.“
Přemysl Rut není rozhodně prvním autorem, jehož zlákala
Sofoklova Antigona ke svérázné úpravě a osobitému výkladu.
Jeho Polygoné překvapuje i druhou částí. Když se Eteoklés a
Polyneikés v bratrovražedném boji o Théby vzájemně vyvraždí,
ujme se vlády Kreón, který zosobňuje opět novou formu moci.
Aby dal najevo, že hodlá pokračovat v cestě svého
předchůdce, musí nejprve „roztrhnout hnusné objetí smutku s
radostí“ a zabránit tomu, aby porážka „smilnila s
vítězstvím“. Pak rozhodne, že Eteokles bude pohřben se všemi
poctami, zatímco tělo Polyneikovo bude ponecháno napospas
červům a mouchám. Na rozdíl od Sofoklovy tragédie se však
sestry zabitých bratrů Isména a Antigona ocitají nyní v
odlišném vztahu i situaci. Dříve než Antigona navzdory
Kreontovu zákazu pohřbí Polyneika, předběhne ji Haimon. Syn
nového krále ji tak připraví o pověst hrdinky. Zjevená
pravda však zhrzenou a vysmívanou Antigonu nezachrání,
protože Kreón se bude vždy řídit jen svým kalkulátorem zla.
V Rutově absurdní černé grotesce se osobitým způsobem
proplétají motivy slepé spravedlnosti s tragikou osudu,
antihrdinství s pýchou a prchlivostí, panství lživé moci s
pravdou, despotické řízení státu s mravností.
Režisér Petr Adler v podstatě rezignoval na „dokreslující“
zvukové prostředky a maximální pozornost věnoval bohatému
jazyku hry, jeho výstižné metaforice a vtipu. S pečlivým
zaujetím pro slovní výraz přistoupili ke svým postavám
Ladislav Frej (Eteokles) a Michal Pavlata (Polyneikes).
Jejich bratrský dialog je pozoruhodný tím, že cítíme, jak
bouři emocí drží uvnitř postav, odkud vychází na povrch v
postupně zesilovaných dávkách. Neméně poutavý výkon podaly
rovněž Dana Černá (Isména) a Taťjana Medvecká jako Antigona.
Na zdařilé inscenaci se rovněž podílel Karel Pospíšil v roli
Kreonta a Otakar Brousek ml. hrající Haimona.
Autorova „apokryfní anekdota“, jak se některé jeho hry
nazývají, nemusí být každému srozumitelná a také její
interpretace může být rozbíhavá; obtížně ji bude chápat ten,
kdo nezná Sofoklovu tragédii. Ostatně už rok před
rozhlasovou premiérou to v revui Svět a divadlo naznačil i
sám dramatik, když vysvětloval titul Polygoné. „Je to
složenina jmen Polyneikes a Antigoné (…) a připomíná
polygon, mnohoúhelník, což dost přesně vyjadřuje můj úmysl
podívat se na ten příběh sice z žabí perspektivy, ale zato z
několika úhlů, daných osobními i společenskými pozicemi
postav...“ |
