Číslo 18 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s houslistou.
Pavlem Šporclem.

Pavel Šporcl, houslista

Co vás vedlo k tomu, že jste si nechal před lety postavit housle, které mají zcela ojedinělé prvky?
Svým založením jsem inovátor. Snažím se rozšiřovat břehy v klasické hudbě. Proč by měli mít všichni jen červené housle a proč by to tak mělo zůstat navždy? Tak jsem se sám sebe často ptal. A na setkání osmi nejlepších houslařů světa, kam byl pozván i Jan Špidlen, jsem se vnitřně rozhodl, že půjdu jinou cestou. Povídali jsme si tam všichni o dokonalosti současných houslí, které konstrukčně už takřka nejdou vylepšit. A já jsem tam tehdy pronesl, že by mohly být housle alespoň fialové a proč by se na nich nedal vymyslet nějaký aspekt 21. století. Třeba inovovat tvar hlavy a místo klasického šneku přijít s něčím, co by bylo na první pohled viditelné i pro posluchače na koncertě. Slovo dalo slovo a Jan Špidlen ode mě dostal pokyn, aby takové housle postavil v modré barvě. Zamýšleli jsme se i nad zelenou a černou barvou, ale pod černou by nebyla vidět struktura dřeva a já zelenou nechtěl. Se samotnými inovacemi jsem neměl nic společného. Houslařskému řemeslu nerozumím. Bylo to tedy celé na Honzovi, který se, i přes nesouhlas svého otce, vynikajícího houslaře, pustil do díla. Měl naprosto volnou ruku, včetně finálního odstínu modré barvy.

Co jsou ty zásadní prvky, které vaše housle odlišují od ostatních?
Modelací je upraven standardní tvar houslí, jinak profrézované jsou otvory na přední desce, šnek je rovněž jinak vyřezaný. Dokonce je skrze něj vidět. Tím pádem je na šneku méně dřeva, jeho hmotnost byla v první fázi nižší, což se ukázalo jako velmi závažný fakt. Housle nezněly, byly doslova tichounké. Přidávali jsme tedy do hlavy olověné závaží až do chvíle, kdy začaly znít podle našich představ. Jsou to úžasné housle, jsem nadšený jejich zvukem a jiné bych už nechtěl. Opravdu housle 21. století. Jsou dokonce zvukově lepší než stradivárky. Před dvěma lety jsem upadl na schodech a housle se rozlétly na dvě poloviny. Paradoxně jim jejich rozbití pomohlo k jejich ještě lepšímu otevření a zvuku a dnes jsou už dokonale „vyhrané“.

Co pro sólového houslistu obnáší, aby se uživil?
Předně bych rád řekl, že pro mě je hra na housle obrovskou radostí a láskou. Odehraji kolem devadesáti představení ročně včetně zahraničí. Jsme malá země, takže se snažím hrát v jednom městě maximálně jednou za rok, v Praze dvakrát. Nechci, aby bylo „přešporclováno“. Na každý rok se snažím vymyslet jiný repertoár pro turné. Nejhranějším projektem je koncert Gipsy Way, ten jsme po celém světě reprízovali už na dvěstěkrát. Uživit se pro mě ale neznamená jen hrát. Hodně času zabere agenturní činnost, vyřizování tisíců mailů, marketing a PR. Nikdy se nesnažím podbízet a dělat něco laciného. Jdu si svou vlastní cestou. I ten šátek na hlavě jsem si musel vydřít a neustále dokazovat, že mně jde o hudbu a ne o to, abych se něčím takovým jen zviditelnil. Pro mě je dnes velké zadostiučinění, když na svých koncertech vidím maminky z mé generace, přicházející na moje koncerty se svými dětmi, které začaly hrát na housle třeba jen proto, že mě viděly hrát v šátku. Pak vidím, že to vše má smysl a logiku. Každá generace potřebuje a také má své idoly. Mými idoly u nás byli Václav Hudeček a Josef Suk, ve světě pak Itzhak Perlman, Jascha Heifetz či David Oistrach. Já jsem pojal svoji prezentaci poněkud moderněji, ale určitě se mně podařilo přitáhnout mnoho lidí, které jsem inspiroval k tomu, aby poprvé přišli na koncert klasické hudby, a byli dokonce klasikou osloveni. A to je další důvod, proč neustále podstupuji mediální kolotoč a koncertní turné. Vážná hudba se zdá mnohdy vážnější, než ve skutečnosti je.

Potom se tedy dá opravdu hrát v džínách a šátku…
Ano. Nikdy jsem neříkal, že je to jediná cesta, jak přivést ke klasické hudbě nové posluchače. Přesto jsem si vyslechl od lidí z branže a hudebních kritiků leccos. Doufám, že snad během let pochopili, že jsem vše podřizoval hudbě. Vzít si na hlavu šátek nebylo vůbec jednoduché rozhodnutí. Zvláště na počátku lidé netušili, že mě v něm uvidí hrát na pódiu, a museli si myslet, že jsem blázen. Ustát to nebyla žádná legrace, protože jsem opravdu z publika vnímal nedůvěru a já jim musel dokázat, že něco umím, a získat si je na svoji stranu. Byla to pro mě obrovská výzva, abych ze sebe dával maximum. A pak se strhla lavina a všichni mě chtěli vidět. Díky této popularitě si můžu dovolit působit edukativně a zařazovat do repertoáru i věci, které nejsou tak známé, přestože jsou nádherné. Svoje koncerty si sám uvádím a snažím se, aby se na nich lidé dozvěděli pokaždé něco nového. Odehraji a odmoderuji i mnoho koncertů pro školy, které jsou velmi úspěšné. Inspirací jsou pro mě popové koncerty, kde si zpěváci s obecenstvem povídají. Tak proč bych si nemohl popovídat se svými posluchači i já? Co jiného je na mém koncertě než na popovém? Verbální kontakt s lidmi ihned změní atmosféru v sále, protože lidé mají pocit, že si na mě mohou sáhnout, že jim jsem lidsky blíž. Nikdy jsem nechtěl být studený a nepřístupný, ten, kdo zahraje a odejde. Chci, aby si lidé moje koncerty užívali.

Jste přímým pokračovatelem české houslové školy. Někomu byste jednou měl předat žezlo i vy.
Na to je ještě čas. Je pravda, že již nyní jsem v učitelském sboru AMU. Byl jsem vyzván, abych se zapojil do pedagogické činnosti. Takové nabídky se neodmítají. Vyučuji tedy prozatím jednu žačku. A to ještě napůl s dalším kolegou. Víc bych ani při své práci nestihl. Práce je to krásná a velmi mě baví řešit problémy, které by mě ani nenapadly. Jiný pohled na věc je velmi obohacující záležitost i pro mě.

Říkáte o sobě, že jste především interpretem klasické hudby. Přesto neustále odskakujete do jiných hudebních žánrů.
Nejsem jediný, kdo občas odbočí ze svého oboru. Dokonce si myslím, že těchto crossoverů bude přibývat. Dnešní doba skýtá mnoho těchto možností. Moje nahrávky ale jasně ukazují, co je mými prioritami – kvalita! Albem Sporcelain ukazuji, jakým směrem by se mohla třeba hudba vyvíjet v příštích letech. Proto bych rád na toto album navázal dalším připravovaným projektem. Dnešní doba si to žádá, přesto musí být zachována vysoká interpretační úroveň a samozřejmě technika. Laciné projekty nikdy dělat nebudu!

Dokážete svým prstům naordinovat klid?
Jistě. Je to svým způsobem i povinnost. Dříve to býval až měsíc. Odpočinout si potřebuje také psychika a hlava. Poslední roky je to čtrnáct dnů v létě a týden v zimě.

Těšíte se na to?
Těším se tak, že se potom musím přemlouvat, abych housle vzal do ruky, protože se mně někdy ještě nechce. Naštěstí mám takovou fyziognomii, že si velmi rychle na housle opět navyknu a za tři dny už můžu jít na pódium.

Váš bratr je výtečný violoncellista. Dočkáme se vašeho společného projektu?
Nevím. Snad. Ve spolupráci s mým bratrem, dnes členem slavného Škampova kvarteta, je jeden zásadní problém. On je totiž na zkoušky vždy stoprocentně připravený… Já ne. Já potřebuju na zkouškách stále dolaďovat, na koncertech už věci umím. Bratr to dává na zkouškách precizně, a pokud já ještě ne, nemá vlastně cenu zkoušet. Ale třeba se ke společnému koncertnímu hraní časem dopracujeme.

Pavel Sršeň, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 21. 4.