|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Blýskání na lepší časy?
Texty koaličních smluv nepatří právě ke čtenářským
bestsellerům. Většímu zájmu veřejnosti se začínají těšit až
ve chvíli, kdy média začnou vládnoucím stranám dokazovat – a
nic nedělají raději než to – že neplní, k čemu se v koaliční
smlouvě zavázaly. Pro většinu občanů to ovšem neznamená
žádné překvapení, ale jen potvrzení jejich nedůvěry vůči
politikům a politice, která je společná celé dnešní Evropě.
Také já jsem dosud nepatřila ke čtenářům koaličních smluv.
Ale řada okolností mne letos přinutila k tomu, přečíst si
hned dvě koaliční smlouvy, a to současné německé velké
koalice CDU/CSU s SPD a české trojkoalice ČSSD, KDU-ČL a
parlamentního nováčka hnutí ANO. Výsledkem dlouhých
vyjednávání politických partnerů jsou smlouvy, německá,
která má plných 184 stran, a česká, která jich má něco přes
čtyřicet. Vtipálek by teď mohl říct, že to odpovídá rozdílu
ve velikosti obou zemí. Mně se ovšem zdá, že německá je tak
obsáhlá proto, že téměř v každém odstavci jsou zabudovány
kličky, vytáčky a zadní dvířka, které umožňují koaliční
úmluvu realizovat jen polovičatě, a přitom se na ni
odvolávat. Angela Merkelová je známá svým mistrovstvím
obrátit systémem složitých souvětí počáteční tvrzení v jeho
pravý opak na konci, aniž si toho někdo všimne. Jako typický
příklad pro tento systém výmluv mohou ve smlouvě sloužit tři
odstavce, které se zabývají frackingem, jehož zákaz německá
veřejnost pro jeho nevypočitatelné následky žádala. Zatímco
v prvním odstavci se hovoří o vysokém riziku, které je s
frackingem spojeno, a čtenář očekává, že bude následovat
jeho zákaz, se v dalším odstavci dozvídá, že žádost o
svolení pro výzkum vhodných míst pro těžbu touto metodou
musí být podložen podklady, které zaručují, že nebude
ohrožovat kvalitu vody a přírodní prostředí. Čte-li dál,
dozví se nakonec o ustavení grémia ze zástupců spolkových
zemí, odborníků a podnikatelů, které bude zpracovávat
poznatky nutné k překonání současných deficitů a vytvoření
dostatečné základny pro další kroky. Jaké asi? Poslední
politické signály nasvědčuji tomu, že bude třeba silného
občanského hnutí, aby se oněm „dalším krokům“, rozuměj
těžbě, zabránilo.
Česká koaliční smlouva naproti tomu v případě frackingu
vystačí s jednou větou: „Nedovolíme obnovení průzkumu a
těžby zlata ani zahájení průzkumu a pozdější těžbu
břidlicového plynu.“ To je jasná řeč, a tou je nesena celá
koaliční smlouva současné české vlády, takže ji po smlouvě
německé člověk čte jako příjemné osvěžení. Jasné je
přihlášení se ke koncepci silného demokratického státu
sloužícího veřejnému zájmu a obecnému blahu. Zkušenosti s
vševládnoucí neviditelnou rukou trhu máme tedy už, doufejme,
za sebou. Kulturu definuje smlouva potěšitelně jako veřejnou
službu, velmi jednoznačně se přihlašuje k nutnosti překonat
úpadek českého zemědělství a překvapující formulací volné
krajiny jako hodnoty o sobě překonává omezenost myšlení v
kategoriích účelu a prostředku. Že by česká politika začala
nabývat nový dech a podařilo se jí překonat politický
marasmus posledních let, který nás stál v Evropě mnoho z
naší polistopadové dobré pověsti? I otevřené jmenování sboru
vládních poradců tomu nasvědčuje.
Záležet bude na tom, do jaké míry se vládě podaří její
slibný politický projekt realizovat a získat tím důvěru
občanů. V tomto ohledu lze vládní rozhodnutí, že stát na
dostavbu Temelína neposkytne žádnou záruku, které přivedla
ČEZ ke zrušení tendru zadávacího řízení, považovat za velmi
diferencované. Vláda se zcela nedistancovala od jaderné
energie, ale ukázala meze její podpory s ohledem na
ekonomické ukazatele. A ČEZ to rychle pochopil.
Další úkol, který na vládu teď čeká, je záchrana Šumavy a
její jedinečné přírody jako Národního parku s ohledem na
skutečné potřeby obcí a ne lačných investorů, protože volná
krajina je, jak stojí v koaliční smlouvě, hodnotou o sobě.
|
