|
|
 Poslední cyklista – na cestě do Terezína
Znáte onen hořký vtip, že za všechno mohou židi a cyklisté?
A když se zeptáte, proč cyklisti, dopadne na vás vzápětí
protidotaz: A proč židé? Smýšlení lidí je zkrátka leckdy
iracionální, zejména v okamžicích hlubokých společenských
krizí. Hnis antisemitismu se vyvalil třeba za takzvané druhé
republiky, tedy na přelomu let 1938 a 1939, v době od
přijetí mnichovské dohody po obsazení zbytku republiky
nacistickým Německem.
Toho všeho se dotýkají scenárista Tomáš Töpfer a režisér
Jiří Svoboda ve dvojdílném televizním snímku Poslední
cyklista (ČT1, neděle 11. května, 20.00) , jehož první část
ČT uvedla již před týdnem – a podivný název odkazuje právě
na výše zmíněný vtip. Nositeli pohrdání, ba nepřátelství
nejsou přitom nacisté, ale běžní Češi, kteří donedávna se
svými židovskými sousedy (zde se středostavovskou rodinou
úspěšného právníka) žili víceméně bezproblémově.
Jádro příběhu se ovšem nedotýká jen procesu, během něhož z
dosavadních rovnoprávných občanů vznikají „podlidé“ nucení
nosit žlutou hvězdu. Pozornost se soustředí zejména na
otázku svědomí: bezdětní manželé adoptovali odloženou, již
pokřtěnou holčičku Klárku (Barbora Vozková a poté Sabina
Rojková). A museli pak řešit otázku, zda má trpět jen za
příslušnost k židovské rodině.
První část zachycuje zejména dění na počátku protektorátu,
druhá se soustředí na pobyt v terezínském ghettu, nechybí v
ní ani rekonstrukce proslulého operního představení
Brundibár. Zatímco první část neskrývá idyličnost zejména ve
vylíčení rodinné soudržnosti, v druhé již kypí děs a
narůstající bezmoc.
Film, který v barevně ztišených, ba vybledlých odstínech
nasnímal Ivo Popek, staví do popředí postavu Klárky, která
jako by vůbec netušila, co se kolem ní děje, dokud se
neocitne v Terezíně. Také Klárčini adoptivní rodiče,
nadoblačně ušlechtilé bytosti, které naivně věřily, „že
západní spojenci to tak nenechají“, se stávají jakýmsi
herecky unylým prototypem lidí, kteří smířeně a bez odporu
vyčkávali věcí příštích.
Poslední cyklista (třebaže autoři asi netušili, že v
meziválečném období auta jezdila vlevo a vlevo měla i
volant!) potěší řadou nesporných kladů: za vyzvednutí stojí
zejména Klárčina starosvětsky laskavá babička, kterou v
mistrné miniatuře, zvláště pak skrze mnohovýznamové detaily
tváře, ztvárnila Marta Vančurová. Právě tato postava, do
značné míry nositelka náboženských tradic, jako jediná v
rodině projevuje osobitou ráznost, projevující se na počátku
v pochybách, zda bylo správné osvojit si „cizí“ dítě, nebo
posléze třeba v pokusu s hledáním dívčiny biologické matky.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
