|
|
 Moje
noha na Velký pátek
Poslední dobou dělím lidi na dvě základní skupiny –
zjednodušeně řečeno na ty, kteří se chovají, přemýšlejí, a
snad dokonce cítí tak, jako by jim šlo jen o peníze, a na ty
ostatní, jež zajímá i něco jiného. Nic objevného, řeknete
si, ale ona ta myšlenka zase tak moc banální není. Alespoň
pro ateistu jako já, který měl v životě období, kdy pořád
hledal, jestli existuje ještě něco víc než „hmota,
objektivní realita nezávislá na našem vědomí“, a teď už to
nehledá, prostě to nechává jen tak, ať si to je, když to je,
a není-li to, i ta „hmota“ je tak zajímavá, že je to vlastně
zázrak.
No prosím, a už jsem u slova zázrak. To bude tím, že jsou
Velikonoce a já je trávím v nemocnici, vzdálen kostelům i
garážím, pomlázkám, malovaným vejcím i všem tradicím novým,
třeba automobilovým nehodám o takzvaném dlouhém víkendu.
Tady u nás v nemocnici se Velikonoce slaví na chodbě. Máme
tam z čehosi umotaného obrovského zajíce a pod ním pár
kraslic. Tato instalace naprosto zapadá mezi další zdejší
artefakty, například umně vyvedené nápisy KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO
na asfaltu pod mým oknem, kolem nichž postávají lační kuřáci
s kávou z automatu a narychlo vdechují, co potřebují, anebo
cedule v mé koupelničce s nejednoznačnou pobídkou STLAČENÍM
PŘIVOLÁTE SESTRU! Je tu zkrátka spousta drobností, které vás
přivedou na jiné myšlenky a možná i rozveselí, a to ani
nemusíte zapínat televizi...
Zázraky se tu ovšem dějí.
„Zvedněte tu nohu,“ vyzvala mě fyzioterapeutka Eliška po
třetím dnu cvičení – a já jsem to najednou dokázal. To, co
se mnou prováděla na vyšetřovacím stole, připomínalo
šamanské praktiky, avšak je to podloženo mnohaletým
vysokoškolským studiem a odměňováno neúnosně mizerným platem
i podezíravými pohledy tupější části populace.
„Za tohle by vás ve středověku upálili,“ zafuněl jsem vděčně
a ona se usmála: „No jo, to asi jo.“
Druhý den si ze mě udělala demonstrační pomůcku a přizvala
dva studenty, aby to se mnou zkusili taky. Opět jsem zvedl
postupně obě nohy a měl chuť prohlásit něco rouhavého, když
jsou ty Velikonoce, o soukromém zmrtvýchvstání nebo o
zázraku. Naštěstí se mi včas vybavila věta z Bu?uelovy
Mléčné dráhy: „Zázrak je silný zážitek, ale nesmíte si to
tak brát,“ a tak jsem se raději dal do cvičení.
Odpoledne jsem se pak začetl do sloupku o Velikonocích od
Martina Fendrycha. Psal o nich krásně: „Pravda o
křesťanských Velikonocích není příjemná. Nemilosrdně nám
strká čumák do kaluže smrti, na niž bychom nejradši
zapomněli...“ A citoval různé prameny a líčil pašije jako
drama současného světa. Sice prý jen 7,1 procenta dotázaných
se v jakési anketě přiznalo, že se o Velikonocích věnují
„duchovním činnostem“, ale že to zase není tak málo.
Mám ho rád od té doby, co jsme se poznali. To byl ještě
náměstkem ministra vnitra a vypadal jako chlapík z drsné
školy. Pak jsem navíc zjistil, že je hluboce věřící, a měl
jsem ho ještě radši, i když, jak říkám, já jsem ateista.
Snad proto, že tomu, co říkal, jsem vždycky rozuměl, navíc
je z lidí – procenta neprocenta –, kteří se věnují duchovním
věcem o svátcích i mimo ně, a i když oni jsou věřící a já se
jen tak divím a doufám, máme spoustu společného. Třeba jen
tu banální myšlenku, že jsou na světě i jiné věci než jen
peníze.
A také kvůli takovým lidem se mi podařilo na Veliký pátek tu
nohu zvednout zase o něco výš...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
