|
|
 Kdo
miluje, není ten, kdo zemře
Výjimečnou figuru polské literatury druhé poloviny 20.
století, básníka Rafała Wojaczka, představí v neděli 11.
května ve 20.00 vltavské Schůzky s literaturou s datem 11.
května. Nikoli náhodou začneme daty, která opisují jeho
životní pouť: Rafał Wojaczek se narodil 6. prosince 1945 ve
slezském městečku Mikołów (kde je dnes Institut Rafała
Wojaczka) a zemřel v noci z 10. na 11. května 1971 ve
Wrocławi. Sprovodit ze světa se nejprve pokoušel oběšením,
pak sáhl po prášcích. Nebylo mu ani dvacet šest let. Přesto
je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších polských
básníků 20. století. Následovník Villona a Rimbauda, mladý
rozervanec, který nedokončil ani první ročník polonistiky na
Jagellonské univerzitě, bojoval s alkoholismem i s depresemi
a sám sebe označoval za prokletého básníka.
V rozhlasovém prostoru Schůzek s literaturou se vydáme do
básníkova rodného domu v polském Mikołowě, za Maciejem
Meleckim, který se Wojaczkem dlouhodobě zabývá. Čeká nás
také setkání s Krysztofem Siwczykem, představitelem hlavní
role filmu s prostým názvem Wojaczek, jejž v roce 1999 ve
spolupráci s Meleckim natočil Lech Majewski. A uslyšíme
pochopitelně i Wojaczkovy v českém prostředí téměř neznámé
verše.
První české překlady básní Rafała Wojaczka se objevily v
domácím samizdatu v polovině osmdesátých let, a to především
zásluhou Jana Antonína Pitínského a Václava Buriana. Po
listopadu 1989 se poezie Rafała Wojaczka objevovala hojněji,
po editorech literárních časopisů a revuí zařadil pět jeho
básní ve vlastních překladech do útlého sborníku příznačně –
a taky trochu přízračně – pojmenovaném Prokletí na básníky
Petr Motýl. Reprezentativní výbor z Wojaczkovy poezie vyšel
ale až v roce 2012 péčí ostravského nakladatelství Protimluv
a editora Jana Fabera. A je zřejmě jen v řádu věcí, že se na
titulu Rafał Wojaczek: Který nebyl podílelo celkem třináct
překladatelů a překladatelek.
V polském literárním prostředí se ovšem poezie Rafała
Wojaczka od chvíle, kdy v roce 1965 debutoval sedmi básněmi
na stránkách prvního čísla měsíčníku Poezja, těší stálému
zájmu kritiky i čtenářů. Dvacetiletému tvůrci pomohla tehdy
podpora polského modernistického básníka Tymoteusze
Karpowicze: „Jeho poezie je vědomou autoterapií. Léta
ohrožován úzkostnými stavy vymykajícími se popisu usiluje o
jejich pojmenování, jako by věřil, že pojmenované bude
existovat pouze jako výtvory jazyka a představivosti –
nikoli živé a skutečné úzkosti. To svědčí o prvotní víře
autora v magii slova...“
Nastupující generace polských básníků je silná, ale jak říká
Maciej Melecki, Wojaczkova poezie je přijímána výrazně
samostatně. Je považována za excesivní a kontroverzní,
sledující především ohromení a pohoršení čtenáře. Dominující
Wojaczkova témata ostatně jsou: hlad, tělesnost, nepříjemné
pocity, smrt. Alkoholismus, skandály a stálý kontakt se
smrtí – to je krev jeho veršů.
Na otázky, kdo byl Rafał Wojaczek, jací byli jeho démoni a
andělé a proč fascinace jeho tvorbou od dob básníkovy
tragické smrti nepomíjí, se pokusí odpovědět Schůzky s
literaturou, které v Ostravě připravili básník a překladatel
Petr Motýl společně s autorkou článku. Verše Rafała Wojaczka
uslyšíme v interpretaci Josefa Kaluži, herce divadla Komorní
scéna Aréna.
Eva Lenartová, vedoucí Tvůrčí skupiny Ostrava
|
