|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Deset let poté
Výročí vstupu České republiky do Evropské unie vybízí k
ohlédnutí. Na jedné straně média, těsně svázaná s
rozmanitými jazyky a kulturami jednotlivých členských zemí,
nebyly a nejsou předmětem společné evropské politiky. Na
straně druhé je tu jedna významná výjimka, která se týká
televize, dnes i veškeré audiovize. Schopnost
audiovizuálních médií překračovat hranice a jazykové bariéry
je zařadila do kategorie služeb, které – jak je v EU
pravidlem – by měly mít zajištěný volný pohyb po unijním
prostoru.
Každé zboží a každá služba, která toto privilegium volného a
ničím nerušeného pohybu dostává, však musí dodržovat normy
přijatelné pro všechny členské země. Totéž platí i pro
televizi, která má ambici vstupovat na společný trh. Tak
vznikla v roce 1989 směrnice Televize bez hranic
sjednocující některé programové standardy – svého druhu
hygienické předpisy – v oblasti reklamy, ochrany lidských
práv a spotřebitelských zájmů. Převzetí těchto standardů do
naší legislativy bylo jednou z podmínek přijetí do EU,
kterou jsme splnili novým zákonem o provozování rozhlasového
a televizního vysílání v roce 2001.
Kromě nezbytných a užitečných pravidel vložili evropští
politici pod vlivem Francie do směrnice ještě něco navíc –
programové kvóty, které měly podpořit evropský audiovizuální
průmysl proti americké konkurenci. Podle těchto kvót mají
televize povinnost u určitých programových kategorií vysílat
většinu pořadů evropské produkce. Další desetiprocentní
kvóta se stanovuje pro vysílání pořadů vyrobených
nezávislými producenty. Soukromým televizím se to sice moc
nelíbilo, ale nakonec kvóty přijaly, neboť z jejich neplnění
nevyplývají žádné sankce, když se neplnění věrohodně
zdůvodní.
Technologický pokrok v telekomunikacích a spotřební
elektronice, jakož i rozvoj vysokorychlostního internetu
schopného nabízet a přenášet audiovizuální produkci, vedly
zastánce celoevropského trhu k tomu, že působnost
„televizních“ pravidel rozšířili i na audiovizuální služby
dostupné na webu a na vyžádání. Tak vznikla v prosinci 2007
nová směrnice, u nás pak v roce 2010 nový zákon.
To, že se evropští regulátoři snažili pokrýt svými standardy
audiovizuální služby na webu, bylo možná chvályhodné, ale
otázkou je, zda si neukrojili příliš velký krajíc. Například
proto, že v okamžiku, kdy směrnice stanoví pravidla pro
jednu novou službu, na dalších a nových platformách vznikají
další a nové služby využívající počítače, tablety, chytré
telefony nebo hybridní TV programy kombinované s internetem.
Nehledě na to, že ve svobodném a globálním prostředí
internetu se evropský občan bude vždy kromě regulovaných
služeb evropských operátorů potkávat s neregulovanými
službami přicházejícími z jiných částí světa.
Dobrý úmysl narazil na realitu zvláště ve snaze prosadit
podporu evropské tvorby i do online služeb na webu.
Programové kvóty a sledování jejich plnění se v průběhu let
stalo zátěží rozmnožující byrokracii a papírování. Stačí si
uvědomit, že v roce, kdy se směrnice přijímala, bylo v
evropské dvanáctce něco kolem šedesáti programů, a dnes by
se v evropské osmadvacítce mělo kontrolovat pět až šest
tisíc licencovaných televizních programů.
Při vědomí toho, že měnící se digitální prostředí mění také
pravidla hry, Evropská komise v loňském roce zveřejnila tzv.
Zelenou knihu „o přípravě na plnou konvergenci
audiovizuálního světa“, kterou předložila k veřejné
konzultaci. Obsahuje sedmadvacet otázek o budoucnosti médií
plně integrovaných v digitálním prostředí internetu. V
průběhu šesti měsíců se sešly stovky připomínek, z nichž
mnohé kritizovaly současný stav regulace jako zastaralý,
nefunkční, programové kvóty nevyjímaje.
O slovo se přihlásily vlády, ministerstva, regulátoři,
mediální podnikatelé, zájmová a profesní sdružení téměř ze
všech členských států. Marně jsem mezi připomínkami hledal
ty, které by pocházely z České republiky. Poučení? Až někdy
v budoucnu Evropská unie schválí nějakou novou směrnici
týkající se televize a audiovizuálních služeb a její
paragrafy se nám nebudou líbit, nebudeme mít právo nadávat
na bruselské byrokraty. Měli jsme šanci se k problému
vyjádřit, ale mlčeli jsme. Bohužel nejen v tomto případě. |
