Číslo 19 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s publicistou.
Pavlem Maurerem.

Milan Slezák, komentátor ČRo

Sulajmán – není to jeho pravé jméno, nechci mu dělat potíže – je členem kuvajtské vládnoucí rodiny. Jako vzdálenější příbuzný panovníka nemohl aspirovat na nějakou vyšší funkci, nicméně do státního aparátu ho vzali. Skupince českých novinářů, které v Kuvajtu provázel, se jevil jako milý, ale naprosto neschopný chlapík. Na schůzku s velitelem vojáků OSN, kteří hlídali hranice s tehdy ještě saddámovským Irákem, dovezl novináře s dvouapůlhodinovým zpožděním. A nepovažoval za nutné to vysvětlit. Velitel „modrých přileb“ s viditelným úsilím potlačil hněv, omluvil se novinářům a obul se do milého Sulajmána: „Jezdíte s hosty vždycky pozdě, my vám pokaždé vyšli vstříc, i když to komplikovalo plnění našich povinností, a my jich tady máme hodně. Ale čeho je moc, toho je příliš, tentokrát žádná obhlídka hranic nebude, já a moji lidé jsme dávno měli být jinde, okno příležitosti se zavřelo. Snad se z toho konečně poučíte.“
Novináři chápali, i když měli vztek. Sulajmán se zasněně usmíval. O den později mu čeští hosté museli najít východ z kuvajtského ministerstva informací. Průvodce Sulajmán totiž skupinku neomylně zavedl do nejhlubšího suterénu. Zasněně se přitom usmíval.
Sulajmán nepochybně do státního aparátu chtěl a nijak se v tom nelišil od svých současníků. V arabských zemích, které zbohatly na ropě, bylo teplé místečko ve státní správě snem většiny mladých lidí. Časy se však mění, jak dokládá čerstvý průzkum agentury Burson-Marsteller. Její spolupracovníci se ptali tří a půl tisíce mladých Arabů v patnácti arabských státech a na palestinských územích. Mladí v této části světa převažují: šedesáti procentům arabské populace (bezmála dvě stě milionů lidí) je méně než dvacet pět let. Průzkum tedy ukazuje, jaké názory v regionu převládají. A teplé místečko ve státní správě už není tak „trendy“, stále více mladých Arabů by rádo založilo vlastní podnik. Na dotaz, zda je založení firmy jejich vrstevníkem pravděpodobnější než v generacích předchozích, odpovědělo kladně šedesát sedm procent respondentů a záporně jedenadvacet procent. V roce 2012 chtělo ve státních službách působit padesát pět procent mladých Arabů. Během pouhých dvou let zájemců výrazně ubylo: dnes je to jen třiačtyřicet procent.
Většina respondentů má největší obavy z růstu životních nákladů a nezaměstnanosti – ale zároveň žije v přesvědčení, že jejich vlády budou schopny tyto problémy vyřešit. Kde zůstal duch „arabského jara“, k vládám silně kritický? Vyvanul – to ostatně dokládá další zjištění průzkumu, že většina mladých Arabů věří, že největší potíží, s níž se musí region vyrovnat, je hrozba občanských nepokojů. Respondenti od svých vlád rovněž očekávají, že budou udržovat na nízké, dotované úrovni ceny energií a pohonných hmot.
Mladí Arabové dbají názorů rodiny, přátel a náboženských autorit, jejich chování však ve vzrůstající míře ovlivňují postoje, které se šíří prostřednictvím digitálních technologií. Za tezi „Tradiční hodnoty jsou přežitek, patří minulosti, jsem pro moderní hodnoty a názory“ se postavilo šestačtyřicet procent dotázaných. A kde shánějí informace? Většina je i dnes čerpá z televize, rok od roku se však stále silněji prosazují internet a sociální sítě. Na rozhlas mladí Arabové mnoho nedají (informace v něm hledá sedm procent tázaných, zatímco ještě před čtyřmi lety to bylo jednačtyřicet procent).
Od Západu si arabská mládež drží odstup. USA vidí v pozici nejužšího spojence své země pouhých dvaadvacet procent dotázaných. Vzestup přízně je sice patrný, před dvěma lety se tak vyjádřilo devatenáct a loni jen osmnáct procent, nicméně přednost se zřetelně dává arabským spojencům – pro Saúdskou Arábii se vyslovilo třicet šest procent respondentů, pro Sjednocené arabské emiráty třiatřicet procent a pro Katar a pro Kuvajt shodně po pětadvaceti procentech. Spojené státy nejsou pro arabskou mládež ani zemí snů – společností, v níž by chtěli žít. Tuto pozici průzkum přiřkl Spojeným arabským emirátům.