|
|
 Šifra
samotného čtenáře
Pro rozhlasovou stanici Vltava chystám pořady o portugalské
kultuře, a tak se mi se zpožděním dostala do ruky i téměř
šestisetstránková bichle nazvaná Šifra samotného Boha,
jejímž autorem je Portugalec José Rodrigues dos Santos.
Upoutal mě tím, že hned za mottem ze Zjevení svatého Jana na
další straně zdůrazňuje, že „všechny vědecké teorie zde
předkládané zastává řada fyziků a matematiků“. Trpělivě jsem
se tedy začal prodírat interpretacemi teorie relativity,
úvahami o možnosti existence duše, o velkém třesku či konci
světa a zároveň se ocitl s hlavním hrdinou v íránském
vězení, tibetském klášteře, v kleštích CIA i v náručí svůdné
superinteligentní krasavice. V té knize jsem postupně našel
odpovědi snad na všechny otázky globálního světa; jediné, co
jsem tam ovšem nenašel, byla radost ze čtení. Všechno bylo
podivně naházené na jednu hromadu, i předpokládané erotické
splynutí hlavních postav bylo nakonec ukázkově nudné,
vykalkulované a bez fantazie. Jsem však důvěřivý čtenář, a
než mi tohle všechno došlo, dlouho jsem se utěšoval, že
autor sice má chabý slovník a vlastně žádný literární styl,
ale chce nám zkrátka sdělit něco závažného, co se nás
opravdu týká, a tak projednou může koneckonců forma trochu
ustoupit obsahu. Mám zřejmě málo zkušeností s takzvanými
bestsellery, nevyznám se v komerční literatuře a navíc
příliš důvěřuji autorům ohledně poctivosti jejich snahy o
sebevyjádření.
Louskal jsem další a další v podstatě nestravitelné stránky,
nutil se k trpělivosti a napomínal se, že nic podobného jsem
přece ještě nikdy nečetl, tak to snad mohu jednou vydržet.
Až mi konečně došlo, co se se mnou děje: přistihl jsem se,
že mám velmi podobný pocit ztráty vlastního vkusu, jaký jsem
na sobě zpozoroval, když jsem poprvé vystoupal na kopec k
asi nejkýčovitější stavbě svého života – k zámku Pena v
portugalské Sintře. Na troskách středověkého kláštera
zničeného v roce 1755 zemětřesením vyčaroval ve druhé
polovině 19. století německý amatérský architekt Wilhelm
Ludwig von Eschwege eklektickou stavbu inspirovanou snad
veškerými architektonickými slohy a odkazující na všechny
kultury světa, čímž mě přivedl až k pocitu, že jsem se
zbláznil, případně zcela ztratil smysl pro krásu. Nad Šifrou
samotného Boha jsem se náhle cítil úplně stejně; obviňoval
jsem se, že to je určitě moje chyba, a byl jsem zmaten.
Tenkrát v Sintře jsem se nakonec zachránil sestupem do nížin
a návštěvou slovutného královského hradu v centru města. Tam
bylo naopak všechno v nádherném souladu, a proto jsem po
chvíli na tu snůšku nevkusu v zámku na kopci zapomněl a
srovnal se. S Šifrou samotného Boha jsem tedy udělal zhruba
totéž: tlustý „bestseller“ o podstatě světa jsem odložil a
vyňal z knihovny mnohem skromnější publikaci, eseje českého
Portugalce Jorgeho Listopada. Mimo jiné tam stálo: „Naše
hrdinství spočívá v tom, žít dále bez určeného a dobrovolně
přijatého smyslu. Naše hrdinství je ovšem také jej čestně
hledat a nesedat žádným pseudoúkolům na lep!“
A to mě uklidnilo.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
