Číslo 20 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se Soňou Červenou.
a Robertem Wilsonem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Soňa Červená, pěvkyně a Robert Wilson, divadelní režisér

Pro pražské Národní divadlo právě režírujete a tvoříte již čtvrté dílo českých autorů. S českými umělci, v ryze českém prostředí. Nahlédl jste za ty roky do tajů nejen české hudby a české kultury, ale také do tajů české mentality?

Robert Wilson: Nemyslím, že bych všemu rozuměl, ale každopádně jsem některými záležitostmi fascinován. Ostatně, české umění i česká kultura mě vždycky přitahovaly.

Osudy dobrého vojáka Švejka a Poslední chvíle lidstva Karla Krause. Proč se právě tato literární díla setkala v projektu 1914?

Soňa Červená: Neznám větších protipólů a zároveň silnějšího „spřežení“ pro téma 1914 než Karla Krause, kritického literáta a obávaného novináře, kterému jsme připletli do cesty dobrosrdečného lidového filozofa, našeho nesmrtelného Jaroslava Haška.

Světem uznávaný mág současného divadla Robert Wilson a světová operní pěvkyně, herečka s nezaměnitelným výrazem a témbrem, hvězda melodramů Soňa Červená

Kdo přišel s tímto skvělým námětem?

Soňa Červená: Po premiéře Čapkovy Věci Makropulos v roce 2010 jsme si všichni toužebně přáli, aby se Robert Wilson zase někdy do Prahy vrátil. Když jsem mu naše přání tlumočila, potěšilo ho to, ale jeho příští volný termín byl až v roce 2014. S Alešem Březinou, se kterým jsem tehdy hodně spolupracovala, třeba na Miladě Horákové v představení Zítra se bude..., jsme zajásali, protože rok 2014 přímo nabízel téma stoletého výročí první světové války. Aleš Březina v této souvislosti zmínil Haška a jeho Švejka, mě zase zajímalo drama Karla Krause Poslední chvíle lidstva, což je sedm set autentických stránek kritiky a válečné hrůzy. Oba texty, přestože se na válku dívají z různých úhlů, se skvěle doplňují a odkrývají celou její absurdnost a šílenství.

Organizačně to zní poměrně jednoduše...

Soňa Červená: Tak jednoduché to ale opravdu nebylo. Zbývalo mimo jiné už „jen“ přesvědčit Národní divadlo, aby náš nápad přijalo za svůj, a také přesvědčit generálního sponzora projektu o závažnosti tohoto počinu. Oboje se zdařilo. Díky Národnímu divadlu a díky nadaci Bohemian Heritage Fund.

Jste Američan z Texasu, jak sám někdy zdůrazňujete. Kde hledáte inspiraci ke ztvárnění tak specifických autorů, jakými jsou Leoš Janáček, Karel Čapek – a teď Jaroslav Hašek?

Robert Wilson: Prohlížím si obrázky z té doby a potom na ně zapomenu. Snažím se respektovat dílo a dobu, ve které vznikalo, a nacházím si vlastní cestu, jak na ně pohlížet optikou dvacátého století. Nechci prezentovat historické dílo, ale dílo, které odráží současnost.

„Neznám větších protipólů a zároveň silnějšího ‚spřežení‘ pro téma 1914 než Karla Krause, kritického literáta a obávaného novináře, kterému jsme připletli do cesty dobrosrdečného lidového filozofa, našeho nesmrtelného Jaroslava Haška,“ je přesvědčena Soňa Červená. Zdá se, že jste s režisérem Wilsonem výborně spolupracující tandem.

Soňa Červená: Robert Wilson je jedinečný režisér, architekt a čaroděj světla. Odhadne ihned a přesně své herce a pozvolna je zavede až na vrchol jejich možností a osobností. Obdivuji jeho obrazotvornost, nesmlouvavý postoj k práci, jeho posedlost. Objevil pro mě nový svět. Když jsem končila svoji operní dráhu, pozval mě ke spolupráci a pak jsem v jeho produkcích objela opět celý svět. Naučil mě vidět a vnímat divadlo jinak, než jak jsem ho nahlížela z operních prken. Naučil mě nestát na jevišti nohama, ale hlavou. Proto vydržím to, co vydržím. Je to jen věc disciplíny a koncentrace. Tak jednoduché to je!

Český humor je velmi svérázný. Stejně tak i humor anglo-americký má svůj vlastní, nezaměnitelný charakter. Je vám něčím blízký český smysl pro humor?

Robert Wilson: Báječný na spolupráci s českými herci je jejich skvělý smysl pro načasování a komiku.

Má snad na to vliv i vaše letitá spolupráce se Soňou Červenou?

Robert Wilson: Ano, spolupracujeme už léta, protože si navzájem dobře rozumíme. Nemusím jí dlouze vysvětlovat, kterým směrem se půjde, máme podobný způsob estetického cítění.

Zažila jste první republiku. Kde se ve vás bere ta nevídaná modernost a nadčasovost?

Soňa Červená: Doba se mění, posouvá a pádí. Nechci, aby mně podtrhla nohy, a tak se snažím držet krok.

Čím vás tak přitahují autoři 20. století?

Soňa Červená: Tím, jak málo jsme se od nich poučili. A jestli by se to snad nedalo ještě napravit.

V Janáčkově Osudu vám Robert Wilson svěřil alegorickou roli Osudu, v 1914 ztvárňujete roli Času, opět poměrně těžký úkol pro divadelní definici. Pro vás je to ale zřejmě další výzva, jak perfektně uchopit nepolapitelné…

Soňa Červená: Říkáte, že není jednoduché ztvárnit čas? Čas je přece nejjasnější a nejspravedlivější záležitostí na světě. Doprovází nás celým životem, věrně a přesně. Nekritizuje nás, nedělá nám žádné problémy, to jen my sami s ním často nevycházíme.

„Nemyslím, že bych všemu rozuměl, ale každopádně jsem některými záležitostmi fascinován. Ostatně, české umění i česká kultura mě vždycky přitahovaly,“ říká Robert Wilson. Znáte se s Robertem Wilsonem mnoho let. Byla jste to vy, kdo ho přivedl k zájmu o českou kulturu a k dramatizaci českých autorů?

Soňa Červená: Nemyslím si, že bych jen já byla tou příčinou. Už přípravou inscenace Věci Makropulos se Robert Wilson nadchnul pro bratry Čapky, Karla i Josefa. A právě tak byl hluboce zasažen i originalitou a krásou Janáčkovy hudby při práci na Osudu a na Kátě Kabanové. Pokaždé, když navštíví Prahu, je nadšen její historií a kulturou.

Nechávají česká díla a čeští umělci ve vaši duši stopu?

Robert Wilson: Ano, ovlivnili můj způsob pohledu na architekturu, výtvarné umění a design stejně jako na literaturu.

Sama se velmi aktivně a nezaměnitelně podílíte na vámi interpretovaných dílech již od jejich vzniku. Nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste se ujala i jejich režie a představila tím svůj vnitřní svět tímto způsobem?

Soňa Červená: Na režii jsem opravdu nikdy nepomýšlela, nechám se ráda režisérem vést kamkoliv, tedy jestliže mu věřím. A svůj vnitřní svět? Ten na jevišti nikdy nevydávám

Kde je tedy stěžejní místo celého díla 1914?

Soňa Červená: V absurdnu každé války a teroru!

Jak vy sama přípravy představení na takto vážné téma prožíváte? Dotýká se vás osobně?

Soňa Červená: Třesu se strachy, trémou, pochybami a štěstím. A svým chronickým těšením se. A nevěřím na naše české „To se vyvrbí!“. Mimochodem, toto slovo neexistuje v žádné jiné řeči, kterou znám. Nevyvrbí se totiž nic, není-li za tím těžká práce a naprostá oddanost.

Přemýšlím, co by tak asi na vaši hereckou tvorbu, a vůbec celou vaši skvostnou kariéru, řekl váš otec…

Soňa Červená: Můj otec? Nevím, asi to, co mně řekl, když jsem se s ním naposledy radila a loučila, než jsem emigrovala. Tehdy pronesl: „Slunéčko, já jsem si žil svůj život a ty si ho teď žij taky a nenech si do něj od nikoho mluvit. Ani ode mne.“

Nepodivoval by se třeba nad dnešní formou divadelního vyjadřování?

Soňa Červená: Možná ano. Divadlo totiž může být od slova dívat se, stejně tak jako od slova divit se.

Pavel Sršeň, publicista

Foto Michal Šebík a Ilona Sochorová

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 5. 5.



  Jaké jsou tváře Boba Dylana?
  Dívejte se
 
  Nico aneb...               
  Nalaďte si
 
  Jak se Walesa stal...        
  Navštivte