|
|
Jak se Walesa stal člověkem naděje
Nejnovější film letos již osmaosmdesátiletého polského
režiséra Andrzeje Wajdy lze vnímat jako třetí část volného
triptychu o rozpadávání komunistického řádu – v Muži z
mramoru (1976) se dotkl padesátých let, v Muži ze železa
(1981) mapoval stávkové hnutí vedené Solidaritou a nyní ve
snímku Walesa: člověk naděje (2013) přináší portrét
dělnického předáka, jenž dokázal naštvané pracující
vyburcovat k masivnímu odporu proti komunistickému zřízení a
zasloužil se o jeho rozpad.
Scenárista Janusz Głowacki zvolil podobný postup, jaký byl
užitý v Muži z mramoru – spatříme, jak proslulá italská
reportérka Oriana Fallaci s trochou konfliktního jiskření
Walesu zpovídá a skrze jeho výpovědi se divák vrací k
nejdůležitějším okamžikům jeho soukromého života i politické
dráhy (mimoděk spatříme, jak snadno se člověk mohl ocitnout
ve svazcích Státní bezpečnosti). Dobové dokumentární záběry
opatřené konkrétními daty pak připomínají historický
kontext.
Natáčet životopisné filmy o dosud žijícich lidech je vždy
ošemetné, avšak Robert Wieckiewicz v titulní roli se
naštěstí vyhnul strnulé pomníkové poctě. Modeluje portrét
člověka nadaného řečnickým umem, zajisté tvrdohlavého, vždy
přesvědčeného o své pravdě. Výmluvné je to v okamžiku, když
Walesa prohlásí, že jeho učení poradci diskutují o kdejakém
problému celé hodiny, zatímco on k témuž rozhodnutí dospěje
během několika vteřin.
Wajda postihl mnohé z rysů Walesovy robustní osobnosti, ale
leccos přece jen retušuje: třeba ostré neshody v opozici,
kdy byl obviňován ze samolibosti a diktátorských sklonů. Pro
mnohé nebyl dost radikální, když zasedl k jednáním u
kulatého stolu s představiteli komunistického režimu. Také
Anna Walentynowiczová, jedna z předních disidentek, kterou
ve filmu spatříme jako ženu pro výstrahu propuštěnou ze
zaměstnání, jíž se Walesa zastane, patřila mezi odpůrce –
její rodina dokonce odmítla poskytnout souhlas, aby byly
použity dokumentární záběry s její účastí…
Jan Jaroš, filmový publicista |
