|
|
 Emigrant
lidského nekonečna
Jeden z nejdůležitějších edičních počinů vázaných k
letošnímu hrabalovskému výročí se jmenuje Hlučná samota. Sto
let Bohumila Hrabala (Mladá fronta). Svazek o 270 stranách
opatřený rejstříkem a soupisem základní literatury k tématu
je koncipován ve dvou paralelně vedených liniích: editoři
sestavili časovou osu, v níž věrni autorově metodě střihu a
sesazování nespojitého uvádějí do blízkosti údaje ze života
Hrabalova s údaji ze života světa kolem něj.
Tato metoda koláže skládá podstatné s povrchním, časové s
nadčasovým, profánní s filozofií a uměním. Díky tomu –
využijme zde slova Miroslava Drozdy z jednoho doslovu k
Hrabalovu dílu – můžeme být „účastni magicky svátečních
dějů“. Tak třeba na straně 175, jedné ze tří věnovaných roku
1980, nahlížíme do časopisu Kino, kde tehdy vyšel černobílý
soubor fotografií z filmu Postřižiny. Na jedné z nich Jiří
Menzel předehrává Rudolfu Hrušínskému, jak má poslouchat
tlukot srdce na zádech Magdy Vášáryové... Vedle je Hrabalova
koláž z jeho vlastního snímku pořízeného Václavem Chocholou
a fotky strýce Pepina – a tomu kongeniálně přizvukuje část
lektorského posudku Harlekýnových milionů („byl dohodnut
způsob, jak realizovat odstranění některých nedostatků...“)
– a vše korunuje Hrabalův strojopisný zápis: „Nejsem
emigrant ani vnitřní, ani vnější. A když, tak jedině
emigrant lidského nekonečna a věčnosti.“
Pokládám zvolenou metodu za šťastnou: přináší jednak
obdivuhodné množství textového i obrazového materiálu,
vřazuje Hrabalův život a tvorbu do kontextu mnohdy
překvapivého, nechává vyznívat množství nečekaných point.
Publikace se tak stává důstojným počinem v dlouhé řadě
hrabalovských knih, studií a článků, z nichž mnohé se
nechtěně staly majstrštyky pábitelství.
Co slouží editorům obzvláště ke cti, je fakt, že Hrabala
sošně neidealizují. Nechávají mluvit doklady svědčící o tom,
pod jakým tlakem ze stran oficiálních i neoficiálních
struktur byl, jak opuštěný se musel cítit. Možná mimoděk,
ale spíš záměrně poukazují na to, že opuštěnost – alespoň ve
chvíli tvorby – je údělem všech velkých umělců. Jak ukazuje
nová kniha, „hovory s lidmi“ byly pro Hrabala způsobem, jak
zaplnit samotu, jak najít střed, z něhož by bylo možné
obhlížet v jednom velkém záběru ponorné řeky imaginace i
hvězdné nebe, Kantův morální imperativ.
Neustálé balancování mezi ediční akurátností a rozmáchlým
gestem, jímž je vážnost a závažnost smetena ze stolu, aniž
by ovšem autor byl znevážen, zasluhuje uznání. Výsledkem
editorského přístupu mohla být „sranda“, respektive
postmoderní pel-mel, ale editorům se podařilo víc:
předkládají portrét umělce s osudem plným výšek i propadů,
stejně jako doba, v níž mu bylo dáno žít. Člověka odpovědně
zhodnocujícího svůj talent v duchu Rabelaisově a
Cervantesově – stále znovu shledávajícího vážné lehkým a
lehké nesnesitelně vážným.
Milan Pokorný |
