|
|
 Přemysl
Hnilička,
publicista
Kdopak by se Smrti bál
Vladimír Zajíc je autor, který se na rozhlasových vlnách
objevuje pravidelně již léta. Píše především pohádky a hry
pro mládež. Ovlivnil jej „odchod z knihoven, divadel,
galerií do hvozdů Šumavy, kde mozoly a bolavá záda nedílně
souzní s kácením stromů, to samé plus tváře sazemi ušmudlané
z Wilsonova nádraží z vagonů hytláků, proměna do kopání
silnic a betonování pilířů mostních, šůrování podlah v
Odeonu, a občas se vrátit vydýchat život k zeměměřiččině“.
Jako dramaturg působil také na divadelních prknech – v
loutkových divadlech Drak a Radost.
Nejvíce se do povědomí posluchačského zapsal trilogií
Vlčpanna (2008) – Wolfi (2009) – Hadí král (2010),
inspirované starými keltskými mýty. Vedle nich jsou hlavními
Zajícovými inspiračními zdroji dobrodružné romány, mayovky,
pohádky či romány Jacka Londona a Ernesta Hemingwaye.
Jakkoliv však čerpá z kvalitních pramenů, výsledky o tom
málokdy svědčí. Ať už ve zmíněné trilogii, v „rytířské hře“
Královský osud (2012) nebo ve westernu Darebáci (2013)
nacházíme několik stále stejných problémů: nestálé používání
jazyka a stylu (nevhodná kombinace knižního vyjadřování a
nejobecnější moderní češtiny – výkřik „bacha, ségra!“ v
rytířské sáze skutečně nemá místo) a kombinace příliš mnoha
dějových linií vedoucích až ke zmatení (v Darebácích se
rozvíjí tolik témat, až je autor nedokáže všechny ukončit).
V některých hrách (Darebáci) se navíc setkáváme s určitou
mravní ambivalencí. To vše usvědčuje z nedokonalé práce
nejen autora, ale také dramaturgyni Václavu Ledvinkovou.
O to větší radost jsem měl, když jsem v neděli před Pondělím
velikonočním slyšel premiéru Zajícovy pohádky Kmotra Smrt.
Ačkoliv by název mohl odkazovat ke klasické pohádce Boženy
Němcové, Zajíc zde používá jiné motivy, krom jiného i z
ruských pohádek. Kmotřička Smrt ve výborném podání Jany
Preissové bere v ochranu polovičního sirotka Robina (Marek
Holý), jehož matce vzala po porodu život. Vyučí jej ve
znalosti všech bylin a přírody vůbec, ne však zcela
nezištně; chlapec se má stát „biologickou zbraní“ v boji
proti zlému černokněžníkovi (variaci na Kostěje Nesmrtelného
vytváří Zajícův dvorní herec Aleš Procházka). Neschází ani
tradiční motiv s pomocí zvířátkům v nouzi a jejich následná
oplátka. Dobro nakonec zvítězí a před smrtí zachrání i dvě
nevinné dívky (Jana Stryková, Lucie Štěpánková).
Zajícova Kmotra Smrt těší přehledným příběhem, relativně
vyrovnaným jazykem a kvalitním nastudováním (režie Jaroslav
Kodeš). Pomohla změna hudebního skladatele („skalního“
Zdeňka Zdeňka zde vystřídal Jiří Strohner) a absence
písniček, které v dřívějších Zajícových opusech znějí často
– a zbytečně. Je tedy pravděpodobně namístě ocenit tentokrát
i Václavu Ledvinkovou, které se podařilo udržet Zajícovu
tvůrčí rozevlátost v pevnějších hranicích. |
