|
|
Usměvavý
„Meresjev“ z Výškovic
Do Ostravy přijel v roce 1954 až z Mníšku nad Popradom
hledat práci. Dnes je mu sedmasedmdesát, má děti, vnuky i
pravnoučátko. Když jde rázným krokem ulicí, ti, co ho
neznají, si říkají, že jde trochu ztěžka. Málokdo ale ví, že
Bernard Živčák nemá už dvaapadesát let obě nohy od kolen
dolů. O muži z Ostravy-Výškovic, který navzdory svému
postižení všem okolo rozdává radost, optimismus a naději,
vypráví dokument z rozhlasového cyklu Dobrá vůle (vysílá ČRo
Dvojka v sobotu 17. května v 18.30 a ČRo Plus v sobotu 24.
května ve 20.10).
Začalo to v roce 1954 náborem do Ostravy. Tehdy bylo
Bernardu Živčákovi sedmnáct let. V Mníšku pod Popradom ani v
okolí Staré Ľubovně nebyla práce. Živčák pochází z početné
rodiny, a tak hned po základní škole začal jezdit v lese s
koňmi, aby pomohl rodičům a sourozencům. Výplatu ale
dostával velmi malou, a tak se rozhodl najít si práci v
Ostravě. Neměl žádný výuční list a navíc nebyl plnoletý.
Dostal se tak nejprve k dopravě na úzkorozchodné trati v
Ostravě-Vítkovicích, a když mu bylo osmnáct, pracoval už
jako posunovač naplno v celém úseku. Po absolvování základní
vojenské služby se vrátil do Ostravy, kde se také seznámil
se svou budoucí ženou.
Jenom ty nohy
„Pracovala ve Vítkovických železárnách ve mzdové účtárně a
my jsme celé Vítkovice jako posunovači obsluhovali. Tam jsme
se poznali, když jsem si chodil pro výplatu. A samozřejmě
jako svazáci jsme chodili na společné zábavy,“ vzpomíná
Bernard Živčák. Dnes spolu žijí už padesát šest let.
„Nejhorší to bylo, když se mi stal ten úraz. Na koleji jsem
uklouzl, udeřil jsem se do hlavy a zůstal ležet v bezvědomí.
To bylo právě ve chvíli, kdy z kopce spouštěli vagon. Já ho
měl zastavit dole zarážkou, ale protože jsem upadl, tak už
ho neměl kdo zastavit. Dva posunovači tenkrát bulali
(vynechali – pozn. autora) šichtu, a takhle to celé dopadlo.
Nebyl tam nikdo, kdo by ten vagon dokázal zastavit anebo mě
alespoň odtáhnul z kolejí. Od roku 1962 jsem v invalidním
důchodu.“
Bernard Živčák, živitel rodiny, otec maličkého syna, přišel
o obě nohy těsně pod koleny. V pouhých šestadvaceti letech
se mu zcela změnil život. Když se probral po operaci v
nemocnici, patřil k pacientům s nejtěžším úrazem. Byl na
dně. Život po nějakou dobu postrádal smysl. Když se ale
později dostal do rehabilitačního centra v Chuchelné,
uvědomil si, že jeho případ není neřešitelný. Vedle něj na
posteli leželi havíři, kteří přežili zával, v dalších
pokojích pak lidé, kteří měli podstatně složitější diagnózu.
Nemohli chodit, stát, neovládali části svých těl. Najednou
se přestal litovat. Vždyť jemu vlastně celkem nic nebylo,
chyběly mu jenom ty nohy.
„Primář mě nechtěl pouštět na invalidním vozíku ven, že se
tím ježděním zabiju. V Chuchelné byla obec Bělá a my jsem
tam jezdili celá parta na těch vozících. Za pár týdnů jsem
měl obrovské svaly na rukou. Myslel jsem, že se v Chuchelné
naučím chodit, ale kdepak. Obě nohy se špatně hojily, bolelo
to, pořád byly na těch pahýlech otlaky, chtěli mi to řezat v
koleně. Jak bych ale pak mohl chodit, když bych neměl
klouby? Naštěstí tam byl jeden doktor, který říkal, že na
řezání je pořád dost času, to je prý ta poslední štace. Až
doma, když jsem se vrátil z Chuchelné, jsem se do toho učení
chodit pustil naplno,“ vypráví Bernard Živčák.
Vzepřít se vozíku
Kamarádi, kteří s ním sedávají u jednoho stolu v místní
hospůdce v Ostravě-Výškovicích, mu přezdívají – to když je
neslyší – Meresjev. Říkají to ale s úsměvem a není v tom
žádná zlomyslnost. Připomene to postavu sovětského letce z
románu Borise Polevoje Příběh opravdového člověka, který i
na protézách dokázal létat a bojovat proti nacistům. „Četl
jsem tu knížku několikrát v nemocnici. On dokonce i závodil
na lyžích. Nezvítězil, možná byl v závodě poslední, ale jel.
A to je důležité,“ říká usměvavý invalida z
Ostravy-Výškovic.
Bernard Živčák si předsevzal, že bude chodit. Rozhodl se
vzepřít invalidnímu vozíku a dokázat si, že když má pod
koleny kusy kostí, na které se dají připevnit protézy, tak
proč toho nevyužít. Když jsme spolu seděli na lavičce před
vstupem do jeho domku, popisoval, jaké měl a má při chození
na protézách problémy. Šikmý řez na jedné kosti způsobuje
při chůzi bolest. Přesto hůl vezme do ruky, jenom když je to
nevyhnutelné.
Několik let po úrazu se mu k prvorozenému synovi narodila
dcerka a dnes má dokonce i pravnučku. Když jsem se ho ptal,
co v invalidním důchodu po celá ta léta dělal, odpověděl –
tak aby to nikdo neslyšel –, že rozebíral kamarádům auta a
lakoval je. Za týden dokázal rozebrat a nastříkat celou
škodovku. Napadlo mě, proč se za to stydí. A pak mi došlo,
že lidé jsou zlí a že by mu mohli závidět a začít ho
pomlouvat.
K čemu zimní boty?
Sedmasedmdesátiletý Bernard Živčák jezdí stále autem. Říká,
že má najeto přes milion kilometrů a v autě nemá žádné
speciální úpravy pro invalidy. Zvládá ty tři pedály –
spojku, plyn i brzdu – jen s pomocí protéz. Neuznává piráty
silnic a za volantem se chová jako každý jiný řidič. Nadává.
Když ale přijde mezi své kamarády do hospůdky, mění se v
jedno velké sluníčko. Zrovna letos o Velikonocích ale v
hospůdce chyběl. Vzal svou rodinu autem na několikadenní
výlet do svého rodiště, do Mníšku pod Popradom. Hledal jsem
ho, abych s ním dokončil sérii rozhovorů pro rozhlasový
dokument, a v té hospůdce mi řekli, že tu není, že jel k
rodině a že je tady bez něj velmi smutno. Chlapi seděli u
piva a mlčeli.
A jak jsem se s Bernardem Živčákem potkal já? Seděl jsem o
jedné chladné podzimní sobotě u piva v zahradní hospůdce a
přemýšlel, co ještě musím udělat, když tu dovnitř vešel
trochu nejistou chůzí veselý chlapík a všechny okolo
zdravil. Jeden z hostů se ho zeptal, proč nenosí zimní boty,
když už je tak chladno, a všichni se od srdce zasmáli. Pouze
já jsem nevěděl proč. Až později mi došlo, že to bylo stejné
jako v tom filmu s Meresjevem – když v zimě lezl do letadla
a jeho nadřízený se ho zeptal, proč že nemá zimní boty. On
je prostě nepotřeboval...
Artur Kubica, redaktor ČRo Ostrava
Foto Artur Kubica |
