|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Sloni v místnosti
Často si vzpomenu na to, co mi na jaře roku 2005 řekl
šedesátiletý Don Krus v městečku Hermann v americkém státě
Missouri. Objednali jsme si v místní restauraci žebírka s
BBQ omáčkou a číšnice v zástěře nám přinesla dvě velké
sklenice koly. Řekl: „Hele, a už jste někdy zkusil o
chlápkovi, který bydlí v domě naproti tomu vašemu, napsat do
novin, že mu smrdí nohy?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne,“ řekl
jsem, se vší ignorancí šestatřicetiletého novináře z ne zas
tak dlouho svobodné středoevropské země na výletě po
amerických novinách. „Ale už jsem napsal o premiérovi, že je
prolhaný zloděj!“ Don Krus se zasmál. „No jo, jenže to umí
každý. Když jsem byl mladý, napsal jsem do jednoho
nezávislého týdeníku, že prezident je smrdutý skunk. Ale
napište to o člověku, kterého zítra ráno potkáte u regálu s
mraženým zbožím v supermarketu!“
Dnes špína, zítra omluva
A to je celá pravda o svobodě tisku. Novinářská odvaha je
jako fyzikální veličina, která roste se čtvercem
vzdálenosti. Rozuměj od subjektu, o kterém žurnalista píše.
Lokální novinář, který s těmi, o nichž referuje, musí každý
den žít, je mnohonásobně odvážnější než komentátorská nebo
reportérská hvězda z celostátního média. Tam si málokdo s
něčím dělá hlavu. „Dneska pošpiníme, zítra se omluvíme,“ zní
ironicky a v nadsázce v americkém filmu Noviny z roku 1994,
který se odehrává v redakci bulvárního newyorského deníku.
Obávám se, že se tahle mantra žurnalistické bezstarostnosti
stala do značné míry mottem českých médií v prvních dvou
dekádách po roce 1989. Nekritizuji to, byl jsem celou tu
dobu jejich součástí. Ale myslím, že je poctivé to
připomenout, když se dnes z mnoha stran tak úpěnlivě volá,
že média svou svobodu ztrácejí.
Podnikatelé vlastníky médií
Důvodem je změna vlastnické struktury, která začala už před
pár lety, ale vyvrcholila a zjevná se stala v roce loňském.
Z velkých vydavatelských domů až na jednu nebo dvě výjimky
odešli zahraniční, zejména němečtí majitelé. Nahradili je
čeští vlastníci, ve třech případech významní podnikatelé,
kteří zbohatli a působí v jiných branžích než v té mediální.
Vydavatelství Economia si koupil už v roce 2008 Zdeněk
Bakala, vydavatelství MaFra loni Andrej Babiš a koncem
loňského roku ohlásili koupi české pobočky vydavatelství
Ringier Axel Springer byznysmeni Daniel Křetínský a Patrik
Tkáč. Připočíst k nim můžeme částečně i vydavatelské domy
Mladá fronta a Borgis, které rovněž ovládají čeští majitelé.
Co to pro česká média znamená? Rozdělme odpověď na dvě
části. Za prvé jsme se dozvěděli, co pro naše média
znamenalo, když předtím měla vlastníky z ciziny. Totiž že to
byl nesmírný a většinou z nás nedoceněný komfort, což si
uvědomujeme až nyní. Zahraniční manažeři nejenže do obsahu
novin či časopisů nijak nezasahovali, ale nikdy ani nevznikl
dojem, že by v tomto ohledu měli sebemenší ambice. Jejich
jediným zájmem bylo, aby česká média zhodnocovala jejich
investice, tedy aby do svých centrál mohli každý rok posílat
vydělané peníze. A to je zároveň jediný důvod, proč v
posledních letech z Česka odešli. Protože provozování médií
přestalo být dobrým byznysem a zahraniční vlastníci neměli
jediný důvod, proč sanovat jejich ztráty. To, že odešli, je
vlastně ten nejlepší důkaz, že opravdu nikdy jiné zájmy
neměli.
Přichází druhá, obtížnější část odpovědi. Jsou dnes tatáž
média méně svobodná, protože je vlastní lidé, kteří mají v
Česku konkrétní zájmy? Protože je vlastní významní
podnikatelé, navíc figurující v často kontroverzních
kauzách, a v jednom případě je majitel zároveň
nejoblíbenějším politikem a jedním z nejvlivnějších státních
úředníků? Na to se odpovídá těžko. Už tak, jak jsem v
předešlé větě situaci popsal, je zřejmé, že nějaký dopad na
obsah médií to mít musí. Ale jak velký?
Demokracie v ohrožení?
Můžu posloužit jen osobní zkušeností. Pracuji v Economii,
která patří Zdeňku Bakalovi. Byl jsem u samého počátku jeho
mediálního podnikání, když se v roce 2006 stal
spolumajitelem časopisu Respekt a mě na poměrně krátkou dobu
najal jako ředitele. A ručím za to, že nikdy ani v náznaku
nezasahoval do obsahu. Chtěl dvě věci: aby byl Respekt dobrý
časopis a aby přestal prodělávat peníze. Nic jiného ho
nezajímalo, a když se někdy pouštěl do debat například o
otištěných komentářích nebo článcích, pak jako běžný čtenář,
ne jako vydavatel. Podobně se choval k Hospodářským novinám
a dalším titulům nakladatelství Economia, které koupil o dva
roky později. Neříkám to proto, že jsem dnes jeho
zaměstnancem. Říkal jsem to samé i celých pět let v
mezidobí, kdy jsem s žádnými jeho podniky nic společného
neměl.
Je mi zároveň jasné, že je to jen část odpovědi. Pokud se
vydavatel aktivně nevměšuje do tvorby obsahu svých médií,
tak to samozřejmě neznamená, že nemá žádný vliv. Zvlášť když
začne figurovat v aktuálních politických či společenských
kauzách, jak se stalo Zdeňkovi Bakalovi – v souvislosti s
finančními problémy OKD či s kontroverzními byty, které v
minulosti rovněž patřily této firmě. V tu chvíli se
vydavatel stává tím, čemu Američané říkají „slon v
místnosti“. Je zkrátka velkým zvířetem, o kterém vy můžete
stokrát tvrdit, že je vám lhostejné a že ho vlastně ani
nevidíte, ale protože je tak velké, nemůžete ho prostě
ignorovat. Jinými slovy platí, že i když je vydavatel
sebekorektnější a své zaměstnance stokrát ujistil, že mají
plnou nezávislost, budou o něm referovat jinak než o jiných
aktérech podobných kauz.
Autocenzura, strach, nebo snaha se zavděčit?
Přesvědčil jsem se o tom někdy před měsícem, kdy jsme v
Hospodářských novinách připravovali na titulní stranu článek
o tom, že zmíněné byty, v minulosti vlastněné OKD, budou
převedeny do společnosti, jejíž akcie majitelé veřejně upíší
na burze. Drželi jsme se pravidla, že v takovém případě
referujeme o svém majiteli tak, jako by to byl kdokoli jiný.
A nemyslím si, že jsme se tomu jakkoli zpronevěřili. Žádná
fakta jsme ve zpravodajském článku nezamlčeli, o všech
aspektech i názorech na politické scéně jsme korektně
informovali. Každý se o tom ostatně může přesvědčit. Ale
přece byla práce na tom textu v něčem jiná. Strávili jsme na
ní mnohem víc času. Jako vedoucí vydání jsem tenhle článek
na titulní straně četl ne jednou, ale pětkrát, a vymýšlením
titulku jsme strávili mnohonásobně víc času než obvykle. Ne
proto, aby ten text vyzněl lépe pro našeho majitele, ale aby
v něm zkrátka všechno sedělo. Abychom neudělali žádnou
chybu. Věděli jsme, že mnozí budou číst tenhle text rovněž
mnohonásobně pozorněji – nejen náš majitel, ale i naše
konkurence –, a že nemůžeme a nechceme udělat zbytečnou
chybu. Svým způsobem to vede k paradoxnímu až mírně
komickému závěru. Dotyčné pravidlo by nemělo znít, že píšeme
o našem majiteli stejně jako o komkoli jiném, nýbrž že
budeme o všech ostatních psát stejně pečlivě a korektně jako
o svém majiteli.
V tom je to podobné situaci, kterou mi před lety v městečku
Hermann popisoval Don Krus. Když jste slušný a poctivý
novinář a zjistíte, že vašemu sousedovi smrdí nohy, neměli
byste se bát to napsat. Ale budete to chtít mít sakra
potvrzené, nejmíň ze dvou zdrojů. Dokud k tomuhle seberete
odvahu a vaše noviny to otisknou, budete vědět, že děláte
práci, která má smysl. Stejné to je i se slony v místnosti,
rozuměj s médii pod vlivem mocných Čechů. Netvrdím, že co se
stalo, je správné a že nás čeká ráj na zemi. Ale situace v
naší branži je složitá všude na světě a žádná jiná řešení
moc nejsou k dispozici. Máme jen dvě možnosti. Buď zkusit
dělat poctivě svou práci a být třeba i ještě lepšími
novináři, než jsme byli dosud, anebo zjistit, že to nejde, a
odejít. |
