|
|
 Znovu
na Island
Tak tedy tentokrát na Island o berlích. Pravda, je to trochu
podivný nápad, ale zájezd se vyprodal, v záhlaví stálo jméno
průvodce a na operaci kyčelních kloubů půjdu až v srpnu, to
neuspěchám. Navíc se mi po Islandu jako obyčejně stýská,
nemůžu se dočkat, jaké je tamní jaro, a přemýšlím, jestli
nebudou mlhy a my vůbec něco uvidíme. Bude to sázka do
loterie, už se těším...
Rodinnou tradici cest na Island založila na konci
sedmdesátých let moje matka a vlastně to celé vzniklo
náhodou. V těch letech takzvaného bezčasí pořádala každý
týden pro přátele den otevřených dveří. Tenkrát se žilo
bohatým soukromým společenským životem, protože ten veřejný
nestál za nic. Jednou připadl den otevřených dveří na
silvestra a hosté se jí prý zeptali, co bude dělat příští
rok.
„Co jsem jim měla říct, když skoro nic dělat nejde? Že půjdu
asi do háje? Tak jsem místo toho prohlásila: Ále – pojedu na
Island!“ vyprávěla mi později. Zasmál jsem se tomu, protože
Island byl tehdy pro našince opravdu velmi daleko.
„Jenomže oni na to nezapomněli,“ dodala. „A teď se mě pořád
ptají, kdy už se vydám na cestu. Já tam asi budu muset
opravdu jet, abych si neudělala ostudu.“
A tak začala o Islandu shromažďovat všechny dostupné
informace, přečetla si knihu Tórberga Tórdarsona Kameny
mluví, seznámila se s guru všech českých islandologů Helenou
Kadečkovou a nějak vyhandlovala i devizový příslib, o který
nikdy předtím nežádala. Vydala se na ostrov a napsala o něm
romantickou knížku Chvála putování, v níž popisuje, jak se
setkala s legendárním faerským spisovatelem Williamem
Heinesenem, jak spala pod širým nebem, jak ji přijala
islandská prezidentka Vigdís Finnbogadóttir, jak spadla do
moře mezi břeh a loď a utopila fotoaparát, jak rozmlouvala s
kameny a jinými živly... Rok předtím, než se otevřely
hranice a Island byl najednou o hodně blíž, umřela.
Zanechala po sobě zvláštní cestovatelské dědictví, výpisky,
dopisy, poznámky, a probudila ve mně zvědavost.
A tak jsem na Island před dvaceti lety poprvé vyrazil i já.
Nemusel jsem mít tu ruskou mapu, se kterou cestovala ona,
protože jsem si mohl bez problémů zakoupit obsáhlý bedekr v
angličtině; i peníze se daly normálně vyměnit. Pár měsíců
před cestou jsem si začal o Islandu číst a setkávat se s
lidmi, kteří to tam znali. Už tehdy jsem začal cítit, jak se
do té tajemné země propadám, jak si mě bere, podněcuje,
vychovává, okouzluje. A když jsem připlul na dohled k
východním fjordům, byl jsem polapen.
Nejdřív jsem o Islandu napsal knihu, abych dodržel rodinnou
tradici, pak jsme tam s Pavlem Kouteckým natočili dokument
Islandská paměť a nakonec jsem se stal i průvodcem, abych se
mohl pořád vracet a ujištovat se, že jsem si takový kus země
nevysnil, že skutečně existuje. A ačkoli staré časy vzaly za
své už i na Islandu a budoucnost už ani tam není tím, čím
bývala, já tam zkrátka musím. Promluvit si s přáteli či s
kameny, porozhlédnout se po lávových vrstvách a srovnat si
vrstvy svých myšlenek v hlavě. Musím tam. Berle neberle.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
