Číslo 21 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Petrou Špalkovou.

Petra Špalková, herečka

Jednu jsem nechala v divadelním baru manželům Kroužkovým, Thálii jsem dala mámě a zbylé tři mám za oknem. Respektive dvě, ta jedna – cena od kritiků – je stále nerozbalená v krabici a čeká zřejmě na speciální polici. Je to taková těžká cihla, zatím si hledá své místo. Nejhezčí pozici má Český lev, na toho za oknem svítí krásné západní slunce.

Jak moc si svých cen ceníte?

Je příjemné dostat podobnou cenu. Znamená to snad i určité pracovní příležitosti.

Vám nějaké zajímavé přinesly?

Nevím, jestli to bylo vlivem cen, ale každopádně teď mám roztočený televizní film o Antonínu Dvořákovi, kde hraju jeho ženu Annu, a čeká mě role ve dvoudílném televizním filmu o Janu Husovi. A zkouším s nově vzniklým divadlem Verze současnou německou hru v režii Thomase Zielinského...

Takže máte vyloženě šťastné tvůrčí období?

Jo, dá se to tak říct.

Film Jako nikdy byl pro vás všechny v obsazení nepochybně krásnou hereckou příležitostí. Cítíte to jako zadostiučinění – v době, kdy je obecně o dobrý scénář nouze?

Ano. Do té doby jsem vlastně na tak kvalitní text moc často nenarazila. A vlastně jsem ani netušila, že Zdeněk něco tak krásného chystá. Naše spolupráce začala tak, že mi zavolal a na schůzce mi rovnou předal scénář. A že chce, abych to hrála. Žádné kamerovky, žádné naděje a zklamání, jak to občas před natáčením bývá. Přišlo to a já hrála. Po prvním přečtení jsem věděla, že to bude krásná práce. A to jsem pořád ještě netušila, jak nádherné to bude i na plátně.

Karla vás musela bavit, je to taková rázná energická ženská, která má smysl pro ironický humor a s nikým se moc nepáře. Ani s umírajícím o generaci starším partnerem, který je pěkný cholerik...

Musím přiznat, že ve dvaceti jsem vedla dost podobný život jako ona. A nakládala jsem se svou existencí obdobně pankáčsky a nezávisle. Bavilo mě, že film Jako nikdy je svým způsobem shrnutím mých někdejších způsobů a do značné míry i póz.

Taky umíte být tak sprostá jako ona?

Tolik ne. Myslím, že mluvím mírněji. I když připouštím, že jsou situace, kdy je sprosťárnička tím nejlepším způsobem, jak si pořádně ulevit a jisté osoby nebo jevy pregnantně pojmenovat. Pomůže to.

Jiří Schmitzer dal svému Vladimírovi úžasný kus ze sebe, ale jak připustil režisér, nebyla to vždycky snadná práce. Jaký byl pro vás jako herecký partner?

Jiří je mým oblíbencem už hodně dlouho. Líbí se mi, jak hraje, mám ráda jeho muziku. Krom toho – je stejný solitér jako filmový Vladimír. Takže Zdeňkovo obsazení hlavní mužské role byla dokonalá trefa do terče.

Příběh je hodně komorní a místy vypjatý. Spousta dialogů, tři figury, omezený prostor jedné chalupy... Bylo na place něco těžší, než jste čekala?

Ne, bylo to naopak lehčí, než jsem čekala. Atmosféra se nesla v duchu vědomí šťastné chvíle, jestli mi rozumíte. Víte, že pracujete a že je to nádhera. Dělalo se to s ohromnou lehkostí – mimořádně soudržný štáb, přálo nám počasí, krásné místo o letních prázdninách, od motivu smrti jsme si chodili odpočinout na slunce na zahradu, která je ve filmu vidět. Jasně že jsme sem tam byli unaveni po celodenním natáčení, ale obecně to byla velká paráda. Nejtěžší snad byla jedině scéna v rybníku...

V čem?

Připadla totiž na polovinu září. A to, co vidíte ve filmu, ten opar nad vodou, tak ten byl sakra reálnej. Nic se nezakuřovalo, on tam byl. Měla jsem na sobě lanolín. A za sebou přípravu. Od dubna, kdy jsem věděla, že budu točit tuhle scénu, jsem se otužovala. Dvakrát denně ve studené vodě, protože scéna na hladině byla fakt drsná – podle scénáře jsem musela být nehybná. Když plavete, zahřejete se. Ale já neměla plavat, měla jsem tam prostě jen tak ležet. Volala jsem na osvětlovače – pánové, sundejte si sakra aspoň ty rukavice! Byla taková kosa, že točili v rukavicích. A já tam jak nymfa, vznášející se na hladině...

Prostě zážitek.

Tak nějak. Naštěstí jsme měli ostřiče, který to za mě záběrově připravil, lehl si do vody a nazkoušel na kameru. Natočili jsme první klapku a zvukaři povídají – hele, my tam nemáme ten chlupatej mikrofon... A ten byl na základně, která byla v tu chvíli pár set metrů od nás. Zdeněk křičel – dělejte, makejte, do toho se já pořád vznášela v tý vodě, no bylo to ohromný... Ptal se mě, jestli nechci aspoň napít vína nebo něčeho, ale to jsem nechtěla, tak jsem si zaplavala tam a zpátky. Jednu scénu za mě ještě udělala dvojnice, Zdeněk nechtěl riskovat moje zdraví.

Ve vodě jste měli ještě společnou scénu s Markem Němcem, kde to na vás trochu zkusí...

Ano. Na tu se pro změnu čekalo do rána. Pila jsem svařák, ale neopila jsem se. Totálně jsem vystřízlivěla, jakmile jsem vlezla do vody. A pak vás to úplně pohltí, dostanete se do situace a zapomenete, že je vám zima.

Je to ve vašem případě trochu předčasná otázka, ale kdybyste si měla zvolit, kde se loučit se životem, byla by to taky samota někde v přírodě?

Bylo by to určitě doma. A pak je otázka, kde to doma máte. Je pravda, že člověk v podobných chvílích inklinuje asi nejvíc k přírodě, ke klidu. Civilizace za vámi může přijet – přátelé nebo blízcí, prostě ti, po kterých by se vám stýskalo. Ruch města člověku nejspíš v takové životní fázi nechybí, naopak potřebuje vylézt na zápraží a slyšet bzučet včely, vidět narozená koťata, kvetoucí stromy.

Zdeňkův film mi přišel žádoucí i proto, že připomíná důležitý rituál umírání. A to, jak málo se umíme loučit se svými blízkými v domácím prostředí. Většinou se to děje v nemocnici. Co si o tom myslíte?

Shodou okolností jsem nedávno spolupracovala s Šárkou Meixnerovou na jejím cyklu Život se smrtí. Řeší přesně tohle téma. Je celý o tom, že 72 procent lidí si přeje zemřít doma a 72 procent jich umírá v nemocnici. Touha lidí je velká, ale společnost na to není vůbec připravená. Servis, pochopení blízkých, dostupné léky. Doba přeje mladým a ti o smrti ještě mluvit nechtějí. Nebo nemůžou... Prostě to ještě není jejich téma.

Někde jste říkala, že vás pronásledují role depresivních žen nebo hrdinek s pohnutým osudem. Pořád to platí?

Na divadle ne. Tam mi přeje štěstí na různé charaktery. Ale ve filmu to asi tak mám. Teď budu sice s Jaroslavem Brabcem dělat televizní film o Antonínu Dvořákovi, kde hraju jeho manželku Annu, a ještě mě čeká jedno natáčení, ale je to znovu historická figura. Jak říká Vlasta Chramostová – já už tady hraju jen bysty... Když jsem mluvila o těch filmových škatulkách, měla jsem na mysli spíš to, že už nenarazíte na role, jaké nabízely filmy Pane, vy jste vdova nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Něco takového se už totiž netočí. Jen komediální věci vychýlené mírně z reality. Ale příběhy vybudované ve světě stvořeném z fantazie autora už snad neexistují.

To je pravda. Takže žádnou zajímavou nabídku teď před sebou nemáte? Odmítla jste třeba nějakou?

Ano. Ale spíš proto, že chci být s dětmi, které ještě jsou malé. A chci zůstat divadelní herečkou. Začínám zase víc zkoušet, i vlastní věci. Začala jsem učit na pražské DAMU. Snažím se z časových důvodů vybírat, co má pro mě větší smysl.

Seriály vás asi moc nelákají, často vás tam nevídáme. I když z hlediska obživy je to asi dobrá práce, ne?

Záleží na tom, o co jde. Třeba sitcom, jakým byla Čtvrtá hvězda, by mě určitě lákal. Nebo Okresní přebor, ten ještě víc. Některé jsou na obživu, nad scénáři kroutíte hlavou a říkáte si, takhle přeci lidi nemluví, jiné jsou radostnou a osvěžující hereckou prací.

Namluvila jste menší roli v příběhu o detektivu Klubíčkovi Zlá minuta, který v Radioservisu vychází na CD. Jakou roli hrají ve vaší kariéře rozhlasové dramatizace – máte štěstí na dobré příležitosti?

Jak kdy. V detektivu Klubíčkovi jsem hrála jen menší úlohu, ale je pravda, že pár věcí jsem pro rozhlas dělala. Je to dobré médium, nutí vás pracovat zase úplně jinak, soustředit všechno do hlasu, pracovat s jeho nuancemi, silou, pomlkami. Je to užitečná škola pro každého herce.

Jana Podskalská, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 12. 5.