|
|
 Milan
Kruml, mediální analytik
Když čtenáři demonstrují…
I u nás to bývala jistá tradice. Čtenář zůstával věrný svým
novinám a tradici odebírání či každodenního kupování
určitého titulu po něm převzali často i jeho potomci. Někde
byla četba určitých novin spojena se společenským statutem,
deklarací, kam čtenář (a jeho rodina) patří.
Ve Spojených státech, kde se toto politicko-společenské
zařazení novinových titulů v tak silné podobě nevytvořilo,
bylo spojení mezi konkrétním titulem a jeho čtenářem (či
čtenáři, protože často se o deník v rozsahu desítek stránek
podělila celá rodina) postaveno na prostém faktu, že
(především místní) noviny dostávala většina lidí ráno přímo
na práh domu a četla je při snídani.
Nedávno jsem se dočetl, že se v Detroitu odehrála
pozoruhodná demonstrace. Stovky čtenářů při ní před sídlem
místního deníku Detroit News protestovaly proti tomu, že
změnil způsob své distribuce. Protože vedle výdajů za papír
a tisk je i dodávka do domu poměrně nákladnou záležitostí,
rozhodli se ve vydavatelství napříště distribuovat
předplatitelům přímo domů list pouze třikrát týdně – v
ostatních dnech se zájemce o Detroit News musí vydat do
nejbližší trafiky nebo kiosku – a vydání není tak obsáhlé
jako ve dnech, kdy se dostává přímo k abonentům.
Demonstrace ovšem nijak nepomohla. A tak se předplatitelé
uchýlili k jiné strategii. Vytvořili si vlastní systém
dodávek. Ve dnech, kdy se noviny dodávají jen na prodejní
místa, a nikoli do schránek, jim trafikanti za mírný
poplatek distribuují noviny až domů sami. Tomu se říká
věrnost titulu a zvykům – náklady na noviny u předplatitelů
sice vzrostly, ale zato dosáhli svého – na tom, na co byli
zvyklí, se toho příliš nezměnilo. Současně je to dobrý
příklad toho, že krize není výsledkem jen stále menšího
zájmu čtenářů (jak je tomu u nás) o deníky, ale také
rozpadem tradičních obchodních modelů.
Americký novinový trh za uplynulých dvacet let prošel
výraznou proměnou (podobně jako trhy v jiných zemích). Svůj
podíl na tom má především internet, který změnil způsob
šíření informací i to, jak je přijímáme a zpracováváme. S
přibývajícím významem internetu se začal zvyšovat i zájem
zadavatelů inzerce o online reklamu. Mnoho firem dnes
považuje za nejdůležitější a nejatraktivnější Google nebo
Facebook – reklamní bannery tu dokážou zasáhnout potenciálně
mnohem větší počet lidí a lze je i cílit na jednotlivce –
například podle bydliště (tedy místa, odkud se připojuje),
stránek, které nejčastěji navštěvuje, nebo slov, která často
zadává do vyhledávače. Nejde přitom jen o tzv. velkou
inzerci, ale internet je i ideální místo pro to, čemu se
říká v tištěných médiích řádková inzerce. Můžete se tu
probírat nabídkami k seznámení, ojetými automobily, najít
zajímavé příspěvky do sbírky, zbavit se nepoužívaných věcí,
ale také se dozvědět o domech na prodej či bytech k
pronajmutí. A na všechno můžete okamžitě reagovat.
Po desítky let byla ale právě řádková inzerce
nejdůležitějším zdrojem příjmu pro tištěná média. V
posledních deseti letech jí začalo dramaticky ubývat. Jen ve
Spojených státech se výnosy z reklamy v klasických médiích
snížily z 50 miliard dolarů v roce 2005 na 25 miliard v
současnosti.
Ztráta příjmů znamená většinou úpornou snahu o šetření – po
ořezání většiny nákladů na tisk, distribuci a podobně
přichází na řadu rušení novinářských míst. V USA bylo v roce
2006 55 000 stálých zaměstnanců – novinářů, dnes je to méně
než 40 000. Méně novinářů znamená méně kvalitní
žurnalistiku. Především se snižuje možnost dobře dělat
investigativní práci – na rešerše je málo času a lidé, kteří
se jimi zabývali, v redakcích často už nejsou, což znamená,
že řada nepravostí zůstane neodhalena.
Ale na troskách starého naštěstí něco nového vyrůstá.
Příkladem, kam se může žurnalistika budoucnosti ubírat, je
online deník Talking Points Memo, sídlící ve Washingtonu a
nabízející velmi kvalitní a zasvěcené zpravodajství pro
všechny, kteří chtějí o americké politice vědět víc. Redakce
dnes zaměstnává pětadvacet novinářů a je financována
(úspěšně) čistě prostřednictvím reklamy. |
