|
|
 Člověk s nejistou minulostí i budoucností
Dlouho připravovaný experimentální počin Jaca Van Dormaela
Pan Nikdo (neděle 8. června, ČTart, 20.20) je ideálním dílem
pro rozbory – vyznačuje se prolínáním měnících se variant
téhož osudu v závislosti na různých drobnostech (s kterou ze
tří dívek se protagonista ožení, ať již tak činí z trucu, či
v milostném splynutí...). Ať však nastane jakákoli varianta,
končívá zpravidla tragicky. Pravidelně se vynořuje tíživý
motiv topení a odkazuje k temné noční můře, z níž procitnout
může být riskantní. Spolu s ním navštívíme různá místa, a
dokonce se zúčastníme turistické výpravy na Mars.
Dění se rozkmitává v sáhodlouhém časovém období mezi
hrdinovým početím kolem roku 1975 (nebo v rodové linii
směřující dokonce až do pravěku) a rokem 2092, kdy se ve
veřejném hlasování rozhoduje, zda má jako poslední smrtelník
na Zemi právo zemřít, neboť tehdy díky buněčným zásahům
dosáhlo lidstvo nesmrtelnosti.
Titulní postavu, příznačně pojmenovanou Nemo Nikdo (i
latinský výraz „nemo“ lze přeložit jako nikdo), ztvárnil
Jared Leto v sérii prolínajících se zevnějšků, od
podnikatele k vagabundovi, avšak pokaždé s obdobnou
povahovou kresbou člověka v zásadě citlivého, jenž stále
hledá vysněnou lásku, ať již se své ženě odcizil, nebo ji
naopak zoufale hledá v bludišti velkoměsta.
Van Dormaelův snímek provází průběžný hrdinův komentář,
jednou pronášený dětským hlasem, jindy stařeckým, který
doplňuje příslušné dění, vysvětluje motivické zákruty,
poukazuje na čirou náhodnost událostí, zvláště pak při
začlenění takzvaného motýlího efektu, kdy zdánlivě nicotný
podnět rozvíří složitou souvztažnost následných událostí.
Van Dormael podmanivě spřádá svět budoucnosti jako odcizené
bludiště bezcílně vegetujících bytostí, které pouliční
reklama láká na meziplanetární výlety či nutí k hlasování.
Zní varování před ztrátou lidské jedinečnosti a proměny v
jednotvárnou masu. Evokace světa budoucnosti je také
zásluhou kameramana Christopha Beaucarna výpravná, neonově
blýskavá, navozuje závratnost vertikálního členění prostoru.
Ale současně zapojuje groteskně lyrické odkazy na jiné
filmy, jak prozrazuje třeba „vesmírný balet“ jízdních kol,
majestátně plynoucích prostorem po explozi kosmické lodi.
Všimněme si však také ironické poznámky, že kola se vyrábějí
na Marsu, protože to vyjde levněji nežli v Číně.
Van Dormael pojímá svůj příběh jako rébus, který nabízí
potěchu z luštění. A můžeme se přít, zda je to dost, nebo
málo. Je celý spletitý příběh vizí malého chlapce,
postaveného rozvádějícími se rodiči před osudové rozhodnutí?
Lze zvažovat, zda výkladu napomůže režisér, když připojil
dovětek, že „každá postava se objeví ve snu někoho jiného,
aby snila o jiném životě“.
Jan Jaroš, filmový publicista |
