Číslo 23 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem a hercem.
Ondřejem Brzobohatým.

Ondřej Brzobohatý, muzikant a herec

Neřekl bych. Ve všem musíte mít štěstí. A já jsem se asi pod šťastnou hvězdou narodil, protože jsem v průběhu života dostával obrovské příležitosti. Díky tátovi jsem se mohl setkat s Angelem Michajlovem, skladatelem, který udělal spoustu báječný muziky a navedl mě k tomu, abych studoval klavír, skladbu a dirigování na konzervatoři. Dalšími lidmi, kteří mě ovlivnili, byli třeba Milan Svoboda nebo Karel Růžička. A pak přišla nabídka na SuperStar a já si řekl, proč ne, může to být zábava, já byl vždycky otevřený všemu. Tak jsem spadnul do něčeho, co se stalo fenoménem, najednou přišla obrovská popularita a pak další šance – v seriálu, na divadle... A tím vším jsem byl vidět víc, než tím svým druhým světem – světem hudby.

Muzice jste se tedy už od počátku věnoval souběžně s moderováním i hraním?

Hudbu jsem dělal vždycky, hrál jsem s kapelou, skládal muziku k filmům, seriálu, do reklam. Herectví a moderování jsem nevnímal jako něco, v čem bych měl mít větší ambice. A teď mám dobrý pocit, že po deseti letech kariéry začali lidi mou muzikantskou stránku víc vnímat. Tak jsem si po dvou letech intenzivnějšího klubového hraní a skládání nových písniček řekl, že zkusím nahrát album.

Mluvil jste o popularitě, kterou vám přinesl první ročník soutěže Česko hledá SuperStar. To vám bylo sotva dvacet. V takovém věku nemůže sláva s člověkem nezamést. Nebo jste výjimka?

Možná i jo. Já byl na popularitu zvyklý už z dětství od táty a dělal jsem si z ní trochu legraci. Pořád ho někde poznávali a všichni byli vyřízení z toho, že před nimi stojí „pan Brzobohatý“. A najednou jsem to začal zažívat sám. Připadal jsem si jak na nějaký vesmírný lodi, jako by vás unesli a hodili někam, kde vůbec nemáte co dělat. Na chvíli jsem si začal myslet, že na mém názoru strašně záleží, že můžu ovlivňovat ostatní. Ale z toho jsem se naštěstí díky dobrým přátelům a rodině probudil a myslím, že jsem dokázal zůstat nohama na zemi a zásadním způsobem se z toho nezbláznit.

Váš otec byl jedním z nejpopulárnějších českých herců, na rozdíl od některých kolegů byl navíc bez morální poskvrnky. Svazovalo vás to v začátcích, nebo jste vnímal jen výhody takového dědictví?

Bé je správně. Bavilo mě být nositelem toho jména, protože jsem pyšnej na to, co táta dokázal a udělal. Nikdy jsem neměl pocit, že bych musel někomu něco dokazovat. Ani sám sobě a už vůbec ne tátovi. Odjakživa se mě na něj někdo ptal a já nikdy nedokázal říct nic jiného, než že jsem rád, že jsem se narodil zrovna jemu. Se jménem Brzobohatý se žije příjemně.

K čemu vás otec vedl, čím vás ovlivnil?

On měl v sobě takovou tu valašskou spravedlnost, to mě motivovalo a bavilo. Snažil jsem se to aplikovat i na sobě, a jak člověk stárne, tak je mu ten jeho smysl pro spravedlnost bližší. Táta měl v sobě morální zásady, slušnost. Bez nějakých dlouhých přenášek mi vštípil, že chlap musí být džentlmen a neměl by se chovat jak hysterická pipina. Měl v sobě to přirozený chlapství, člověk se s ním cítil bezpečně. Působil spolehlivě. Morálně spolehlivě.

Na silné chlapy jste měl štěstí – filmovou hudbu jste studoval u emigranta Milana Kymličky, osobnosti české kompozice. Jak se vám to povedlo? Vždyť od své emigrace až do předčasné smrti žil v Kanadě...

Ale po roce 1989 se začal vracet do Česka kvůli různým zakázkám. Já se s ním setkal koncem devadesátých let, když režisér Viktor Polesný natáčel pohádkový seriál O ztracené lásce. Milan k němu dělal hudbu a máma v tom hrála – a tak domluvila, že se můžu přijít podívat na natáčení hudby s velkým orchestrem. Od té doby jsem k Milanovi chodíval, kdykoli přijel do Česka. Učil mě snad devět let, i když někdy i s několikaletými přestávkami. Ukázal mi všechny principy filmové hudby, zjistil jsem od něj, jak skládat pro symfonický orchestr. Milan byl taky tím, kdo mi dal instrumentaci od Korsakova, což je ta nejlepší učebnice orchestrace. Vzal jsem si toho od něj nejvíc. Konzervatoř byla taky docela fajn, ale tam jsem byl trochu flákač.

Díky Milanu Kymličkovi jste se dostal i k „lyrikálu“ Kudykam, kde jste nakonec převzal velmi podstatné věci včetně instrumentace. Jaké to bylo aranžovat tak rozsáhlé dílo pro dvacetičlenný orchestr a tak zvukově mohutný prostor, jakým je Státní opera?

Vždycky když na Kudykam dojde řeč, musím vzdát hold Michalovi Horáčkovi, že si dovolil být takový hazardér. On Kudykama vnímal jako svoje opus magnum a dát to nakonec zelenáčovi, od kterého nikdo žádnou instrumentaci nikdy neslyšel, to byla odvaha. Naštěstí Milan Kymlička, těsně než umřel, Michalovi řekl: Hele, jestli to někdo zvládne, tak to bude Ondřej... A já jsem dodneška strašně šťastnej, že jsem těch tři sta osmdesát stránek partitury ve finále napsal. Sice s pytlema pod očima, že bych s nimi mohl stěhovat, ale dal jsem to. Když orchestr při generálce dohrál, mrknul jsem na Michala a viděl, jak se mu rozzářily oči. Podíval se na mě, zvednul palec a já věděl, že to dobře dopadlo. A pak za mnou ještě přišel Petr Hapka a poděkoval mi osobně. No nádhera.

Co si po spolupráci s Kymličkou a Hapkou myslíte o filmové muzice? Existuje něco, o čem se dá říct, že je v tom oboru nejdůležitější? Říká se třeba, že by hudba ve filmu neměla být slyšet...

Ale to je pravda! Když vnímáte z filmu jenom muziku, tak to není dobře. Bernard Herrmann říkal, že filmová hudba je most mezi divákem a plátnem. Měla by zapříčinit to, že jste v ději, že vás film baví. Když dostanu nějakou filmovou zakázku, snažím se tomu Herrmannovu výroku jít vstříc. Podpořím třeba nějakou emoci, ale udělám to jemně, aby si člověk ani neuvědomil, že nějaká hudba zněla. Ale ona tam někde je.

Proč jste vlastně filmovou hudbu nestudoval na akademii?

Já ji chtěl studovat, ale nevzali mě. Když jsem u zkoušek řekl, že chci studovat filmovou hudbu, tak mi řekli, že se u nás neučí. Že prý tady nemá tradici.

To zní v zemi Zdeňka Lišky dost divně.

Je to kravina. Marný alibi. Nejen Liška, měli jsme tu Fišera, Havelku, Šusta, Hálu... Já jim tenkrát u těch zkoušek řekl, že bych i tak na HAMU rád studoval, že bych přes ni mohl dostat stipendium na nějakou jinou školu, kde bych se filmovou hudbu učit mohl… Tím jsem si u nich definitivně zavřel dveře. Naštěstí zafungoval Milan Kymlička, který řekl, že mě naučí všechno, co potřebuju. A jestli prý rodiče chtějí, abych měl vysokou školu, tak ať jdu studovat režii nebo filozofii. Ale hudbu, tu že v Česku studovat nepotřebuju.

Říká se, že filmová hudba je pro mladší posluchače most ke klasikům.

Souhlasím. Filmová hudba je fenomén, jehož prostřednictvím dnes mladí lidé vnímají starou muziku. K Šostakovičovi a Prokofjevovi dojdou díky Johnu Williamsovi, který z nich čerpá. Anebo díky Jerrymu Goldsmithovi. A Debussyho si poslechnou díky Dannymu Elfmanovi. Tvářit se, že filmová hudba je jen nějaký populár, to je pokrytectví.

Své debutové album Identity jste natočil pět let poté, co jste odešel z kapely Bůhví, která byla v letech 2004 až 2008 docela úspěšná. Proč skončila a proč jste na své album nepřizval ani jednoho z bývalých spoluhráčů?

Když jsem z Bůhví odcházel, měl jsem pocit, že ta kapela už nikam neroste. A že funguje v nějaké stagnaci, umělecky i lidsky. Moc mě to nebavilo. Občas uděláte nějaké rozhodnutí, stokrát si ho obhajujete a vlastně si za tou obhajobou ani moc nestojíte – ale i tak máte neskutečnou potřebu to rozhodnutí udělat. Takhle jsem odešel z Bůhví, začal jsem psát scénickou hudbu, pro televizi, film. Ale pořád jsem si říkal, že mi chybí živá muzika, chtěl jsem zas mít kapelu. A nakonec jsem ji postavil ze spolužáků z konzervatoře. Ze začátku jen na zkoušku, jak nás to bude bavit. A zjistili jsme, že nás to těší, hráli jsme po klubech, mě to povzbudilo a začal jsem psát víc písniček. Nejvíc jsem toho napsal za poslední rok. Hlavně textů.

V popovém žánru nebývá autorská tvorba zvykem. Jak hodnotíte sám sebe jako textaře?

Jako textař si vyhovuju, protože mně slova padají do těch frází, které potřebuju. A když bych měl svoje texty hodnotit podle toho, jestli mají i nějakou uměleckou hodnotu, tak se mi zdá, že to je v pohodě, že i obsahově plní to, co chci. Ale musím říct, že texty na album Identity jsem do poslední chvíle přepisoval, jsem v tomhle směru vlastně elév.

Milan Šefl, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 26.5.