|
|
 Zázrak
na výstavišti
Tak jsem zase po roce navštívil veletrh Svět knihy. Pokaždé
tam mám dojem, že knih neustále přibývá, a nejspíš to tak
bude. Statistiky nestuduji, ale každoročně se v té vyhořelé
části paláce na Výstavišti v Holešovicích i v té požárem
netknuté cítím více zavalen. Patřím totiž k těm milovníkům
knih, kteří v dobách nedostatku banánů i kulturní potravy
strávili půl života prolézáním antikvariátů a v
knihkupectvích se snažili okouzlovat prodavačky, aby jim ve
čtvrtek daly tu jedinou knihu, která zrovna stála za to,
laskavě stranou...
A teď bloudím v ohořelém chrámu potištěného papíru jako u
vytržení od pultu k pultu a vlastně si ani nic nekupuji,
protože pozvedl-li bych stavidlo své vášně, nakoupil bych
těch knih určitě zase vagon, jenže jednak na to nemám,
jednak je už nemám kam dát. Prohlížím si vystavené knihy i
povětšinou milé obličeje lidí, kteří mě míjejí. Na tvářích
jim poznáte, že čtou i něco jiného než jen návody a bulvár;
někteří dokonce planou nadšením, až se člověk bojí, aby to
tu znovu nechytlo. Prodavači a vydavatelé jsou tu sice
služebně, ale zdá se, že je ta práce baví a že jsou také ve
svém živlu.
A pak tu jsou hosté, autoři a výtvarníci, posedávají a
podepisují se lovcům autogramů do všeho možného. Na donesené
fotografie, některé vystřižené z tisku a jen tak halabala
nalepené na papír, jiné téměř dokonalé, stažené odkudsi z
internetu nebo vlastnoručně pořízené. Raději než lovce
autogramů mají autoři samozřejmě jedince, kteří si s sebou
vlečou z domova starší vydání jejich knih, na nichž je
vidět, že už jsou hodně očtené. Do nich se podepisují se
zadostiučiněním, že nepsali marně, neboť spisovatelské
řemeslo je nevděčné přinejmenším v tom, že nikdy nevíte,
jestli to, s čím jste se tak dlouho mordovali, vůbec někoho
oslovilo. V tom máme my písničkáři velkou výhodu, neboť svůj
úspěch nebo debakl vyčteme přímo z výrazu návštěvníků
koncertu. Knižní veletrh je ošidný, na něj se slétají
knihomolové v takovém počtu, že i neznámý začínající autor
se za chvílí cítí skoro jako Viewegh.
Letos jsem tady při předávání cen, kterými jedno
nakladatelství tradičně oceňuje a chválí své tvůrce,
zaslechl minimálně dva řečníky, jak o nějaké knize
prohlásili, že když si ji přečtete, tak vás to změní, a že
knihy jsou tu od toho, aby měnily svět. A tak jsem se ptal
sám sebe, jestli to tak opravdu je – jestli kniha skutečně
může změnit svět, nebo alespoň toho, kdo si ji přečte. Řekl
bych, že ano, vždyť se mi přece nejednou stalo, že po
přečtení nějakého literárního díla se ho už nezbavím, vrací
se mi a vybavuje v různých životních situacích. Samozřejmě
ne každá kniha může mít podobnou moc, vychází i spousta
balastu a nabubřelých nesmyslů, ovšem jde o to, natrefit na
tu správnou. S knihami to bude jako se ženami – taky s nimi
může být nuda a člověk lituje ztraceného času, ale když pak
narazíte na tu pravou a nejste ještě zcela otupělí,
propadnete jejímu kouzlu a nemůžete se ho nabažit.
A tak jsem se procházel tím chrámem slov, myšlenek a metafor
a rozesmál mě pán, který mě zastavil na kus řeči a začal
slovy: „To je hrozný dneska s tím vydáváním knih, co?“
Nejspíš čekal, že si spolu po česku zahartusíme, jenže mně
se nechtělo. Sice vím, že ta úroda knih kolem nevznikla bez
úsilí, strádání, trápení a obětí, neboť mnozí z těch, kteří
spravují naši zemi, považují kulturu jen za zábavu a
nedokážou si jí vážit. Přes všechny tyto obtíže si však
myslím, že to množství krásných a podnětných titulů, pořád
pilně psaných, překládaných, vydávaných a čtených, je úžasný
jev a nejspíš i zázrak.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
