|
|
Kubíček v galerii: Tak to je
Jan Kubíček (1927–2013), kterému běží do 10. srpna
retrospektiva v Městské knihovně v Praze, je zvláštní
případ. V Čechách skoro neznámý malíř, hned v sousedním
Německu ale uznávaná veličina minimálně evropského formátu.
Jeho umělecký vývoj se v základních bodech neliší od jeho
slavnějších kolegů, například Zdeňka Sýkory, Stanislava
Kolíbala, Radka Kratiny, Huga Demartiniho, v lyričtější,
produchovnělejší verzi pak Václava Boštíka nebo Karla
Malicha. Od experimentů s odkazy prvorepublikové avantgardy
i s novinkami světového umění přelomu padesátých a
šedesátých let k formální čistotě, harmonii, řádu – k
jednoduchosti a základním tvarům. Až jsou některé jeho práce
z posledních desetiletí od vybraných kreací prvních čtyř
jmenovaných takřka k nerozeznání.
Chlad a stroj
Byli všichni zhruba stejná generace: Sýkora 1920, Kolíbal
1925, Kratina 1928, Demartini 1931. Tvůrčí zrání je zastihlo
v době, kdy se českému umění znovu otevíral výhled na svět a
docházelo k postupné rehabilitaci výrazných domácích směrů
dvacátých a třicátých let. Kubíčkovy práce z konce
padesátých a první poloviny šedesátých let mohou sloužit
jako pestrá vzorkovnice: ohlasy civilismu střídají průniky
na pole abstrakce, lekce futurismu, potažmo lettrismu
sousedí s nadšenými pokusy v duchu dadaistické koláže nebo
surrealistické fotografie. Jde vesměs o díla, která až
příliš často připomínají někoho jiného, původnějšího,
slavnějšího: Libora Fáru, Františka Hudečka, Mikuláše Medka,
Aloise Nožičku nebo Eduarda Ovčáčka, abychom je vzali podle
abecedy.
Kubíček prostě hledal svoji parketu. Rozhlížel se. Nasával
podněty. Zkoušel. Vybíral. Přijímal. Odvrhoval. Dozrával. V
druhé polovině šedesátých let se pak zabydlel v průsečíku
geometrické abstrakce, minimalismu a konceptu. Linie,
čtverec, kruh. Rozkládání tvarů, kombinace jejich částí,
skládání, opakování, variování, zmnožování. Častokrát za
pomoci náhody. Kolorování. A nově přijímané vlivy, například
op-artu podle Vasarelyho. Výsledkem jsou práce, které
oslovují rozum, nikoli cit. Chladné a strojové umění. Plošná
malba bez hloubky, bez příběhu, bez fantazie. V podstatě
hrubé dekorativní dílo, jaké dnes vyrábí sériově třeba Petr
Kvíčala. A přesto padne na výstavě častokrát do oka a uvízne
v něm jako příslovečná tříska. Proč?
Základní sestava
Protože člověk je zřejmě vývojově nastavený na model od
chaosu k řádu. Od roztříštěnosti k jednotě. Od primárního
hluku k finálnímu ztišení, zklidnění. Kruh, čtverec a linie
fungují jako ty nejzákladnější symboly zatížené tisícovkou
významů. Proto se na ně návštěvník galerie rád a dlouze
dívá. Proto by si vybraný kousek pověsil doma ochotně na
stěnu. Protože je mu ten obraz projekční plochou i vizuálním
sedativem. Umění tu překračuje samo sebe směrem k terapii –
autorské i divácké. Neprovokuje, neklade dotěrné otázky,
nepobízí k angažmá na nejrůznějších ideových frontách.
Omezuje se na základní sestavu, která říká jasně: Tak to je.
Nakladatelství Kant vydalo k výstavě obsáhlou monografii. Je
příznačné, že nemá českého, ale německého autora. Ani
Kubíčkovi zřejmě jeho Pražané nerozuměli. Hans-Peter Riese
odvedl tu práci za ně. Jan Kubíček se nedožil ani knihy, ani
retrospektivy. V Čechách nic výjimečného.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Tomáš Souček |
