|
|
 Anda–Louise
Bogza, operní pěvkyně
Jaké byly vaše umělecké začátky?
Od pěti let jsem se učila hrát na klavír, který jsem
vystudovala v Bukurešti na konzervatoři G. Enescu. Po
absolutoriu jsem potkala vynikající učitelku, která mi
otevřela cestu k opernímu zpěvu. Zásadní obrat v mém životě
však způsobilo setkání s mým budoucím manželem Lubomírem,
kterého jsem potkala náhodou v rumunských Karpatech. Vysoký,
atraktivní inženýr, horolezec a významný fotograf, krásný,
charismatický muž s velkýma modrýma očima, kterého jsem si
později vzala a odstěhovala se za ním do Prahy. Tady jsem
pokračovala ve studiu klasického zpěvu na AMU. Po ukončení
mi nabídli angažmá v Národním divadle, ve Státní opeře a v
Janáčkově opeře. Na pražské akademii jsem kromě zpěvu
vystudovala i hru na cembalo, kde jsem měla tu čest potkat
vynikající profesorku a cembalistku Zuzanu Růžičkovou. Moc
mě tento nástroj zajímal. V současné době na něj ale hraji
jen výjimečně, zejména proto, že tak často vystupuji v
zahraničí.
Váš manžel už nežije. Zůstala jste na všechno sama a váš
osobní život není zrovna jednoduchý...
Bohužel, můj manžel, uznávaný fotograf, před lety tragicky a
záhadně v Číně zemřel. A protože jsem si svoji světovou
operní kariéru budovala i nadále z Prahy, zůstala jsem Praze
věrná, už z úcty k mému manželovi. Není to jednoduché, když
mladé ženě odejde láska. Bohužel jsme neměli děti. Ale
strašně moc po nich stále toužím. Říká se, že zpěvačky by
kvůli kariéře děti mít neměly, ale to je neskutečná
hloupost! Všem kolegyním doporučuji, aby nezahodily
mateřství kvůli kariéře. Každá žena by měla mít dítě!
Jste obdarovaná obrovským a krásným hlasovým fondem. Není
tedy divu, že účinkujete na nejznámějších světových operních
scénách. Pěvecká legenda Gabriela Beňačková se o vašem zpěvu
vyjadřuje v superlativech. Kde všude jste již zpívala a s
jakými významnými dirigenty a režiséry jste pracovala?
Předně mě velmi těší uznání od paní Beňačkové, které si
nesmírně vážím! To, co stihla ona během své skvostné pěvecké
dráhy, je až neskutečné! Je mým velkým vzorem. Ano, zpívám
po celém světě, zmíním alespoň Vídeň, Mnichov, Berlín,
Drážďany, Paříž, Řím, Tel Aviv, Londýn, Athény, Kodaň,
Marseille, Sevillu, Budapešť, Bratislavu, Luxembourg, Taipei,
Florencii, Tokio, Veronu. Nemohu zapomenout na vynikajícího
dirigenta Zubina Mehtu, se kterým jsem nastudovala Tosku pro
festival ve Florencii a v bavorské Státní opeře, nebo na
další ze skvělých dirigentů, jako jsou Renato Palumbo, Fabio
Luisi, Marco Armiliato, Maurizio Arena... Vážím si i
režiséra Roberta Carsena, se kterým jsem pracovala v Opeře
Bastille. Rovněž tak vzpomínám na fenomenální režiséry,
které jsem během své kariéry potkala – Franka Zeffirelliho,
Huga de Ana, Johannesa Schaafa...
Přestože zpíváte velké role napsané pro dramatický
soprán, v roce 2008 jste v Římě vTeatro dell’Opera di Roma
zpívala titulní roli Rusalky, což je ovšem part pro lyrický
soprán. Proč jste tuto roli přijala?
Dvořákovu Rusalku jsem zpívala moc ráda. Každý hlas se
vyvíjí. Ne každá sopranistka se narodí jako dramatický
soprán. I když je její hlas k tomu předurčen, musí k této
poloze dozrát a nesmí začínat dramatickými rolemi. Proto
jsem si v určité době mohla dovolit zpívat i Mozartovu Donnu
Annu, Verdiho Aidu, Leonoru nebo Desdemonu, Pucciniho Manon
Lescaut, Janáčkovu Jenůfu a Káťu. Nakonec, Rusalka není zase
tak vysoko a vysloveně pro lyrický koloraturní soprán také
není. Žádný hlas nemůže zpívat stále jen naplno, to by se
rychle zničil. Zastávám názor, že všichni musíme pro dobrou
hlasovou kondici zpívat i barokní hudbu a také Mozarta. I
Hildegard Behrens nebo Brigit Nilsson, dva velké dramatické
hlasy, zpívaly rovněž lyrický obor.
 Jaké
role si tedy ordinujete sama sobě?
Mám ráda Mozarta, Pucciniho, Rachmaninova, Strausse i
Wagnera. S potěšením zpívám Tosku, Turandot nebo roli Minnie
v Pucciniho veristické opeře Děvče ze zlatého Západu, za
kterou jsem dostala cenu Thálie. Momentálně se cítím dobře
ve veristickém repertoáru. Velmi zvažuji nabídky operních
domů, abych ve svém hlasovém zrání nevynechala repertoár,
který by měl následovat vždy po aktuální náročnosti posledně
nastudované role. Nerada bych předčasně ukončila svoji
kariéru jako některé kolegyně, které si pro nedočkavost a
nedozrálost svého hlasu pro těžký repertoár nevratně
poničily hlasivky. Nechci zpívat jen nejtěžší dramatické
kusy. Pokud to půjde, ráda bych zpívala co nejdéle
lyričtější role. Miluji i písňovou tvorbu s doprovodem
klavíru. Interpretace těchto komorních skladeb je pro mě
„balzámem“ pro hlas i duši. Nedávno jsem nahrála CD s
písněmi slovanských autorů Glinky, Chopina, Dvořáka,
Čajkovského a Rachmaninova. Často mám koncerty s výhradně
písňovým repertoárem.
Zpíváte skvěle v češtině. Pomáhal vám ji zvládnout i manžel?
Ano, pomáhal, a s ním i mnoho dalších českých učitelů a
kamarádů. Lubomír byl velmi přísný učitel. Jsem mu za to
velmi vděčná. Dnes, když udělám chybu, mě nikdo neopraví.
Lidé jsou ke mně milí a shovívaví, myslí si, že bych se na
ně třeba zlobila. Já bych jim ale za to poděkovala. Jsem
přesvědčená, že jsem v době, kdy byl po mém boku manžel,
měla češtinu lepší.
Vystupujete také v Rumunsku?
Jsem ráda, když dostanu pozvání do své rodné země, protože
rumunská opera má mnoho skvělých pěvců. Zpívala jsem tam
několikrát Aidu, Tosku a Abigaille v Národní opeře v
Bukurešti, koncertovala jsem pro rumunský rozhlas. Rumunské
operní umění pozorně sleduji.
Co je pro vás jako pro ženu a umělkyni důležité?
Především o sebe musím pečovat po hlasové stránce a
samozřejmě chci vypadat co nejlépe. Pak je pro mě důležité,
abych měla pevné zázemí domovské scény, což je v současnosti
Státní opera v Praze. Jenže situace kolem ní nás pěvce moc v
klidu nenechává. Ale to není problém jen Prahy. V Itálii,
Španělsku a dalších zemích je situace kolem operních domů
bohužel také velmi nejistá. Pro mě jako pro zpěvačku je
nepostradatelný výborný korepetitor. Stále se něco nového
učím, takže se potřebuji spolehnout na nejbližší umělecké
kolegy. Šťastná jsem, když můžu pracovat s dobrým
dirigentem, který umí poradit a dovést pěvce k výtečnému
výsledku. Nepostradatelná je pro mě i sebereflexe a kontrola
mých výkonů od někoho, komu důvěřuji a koho bezvýhradně
uznávám. Takovým člověkem je právě Gabriela Beňačková. Díky
ní jsem si ještě v době, kdy jsem žila v Rumunsku,
zamilovala českou operu, protože mně manžel posílal nahrávky
s jejím zpěvem. Její interpretace Prodané nevěsty a Rusalky
byly pro mě nepřekonatelnou hlasovou školou. Manžel byl
pyšný na to, že pochází ze stejné země jako Gabriela
Beňačková a její učitel Janko Blaho.
Co je z vašeho pohledu v pěveckém umění nejdůležitější?
Vše to, co splňovala po celou svoji světovou kariéru právě
Gabriela Beňačková. Nádherná a neopakovatelná barva hlasu,
přirozená krása a osobnost, pracovitost, výtečná pěvecká
technika, talent, umění předat divákovi nebo posluchači
poselství. Pokud něco z toho umělci chybí, nemůže počítat s
dlouhodobou světovou úspěšností. Je důležité mít také štěstí
být ve správné chvíli na správném místě. Ale pokud člověk
nemá zrovna štěstí, neměl by se svého snu a cíle vzdát. Musí
bojovat a jít dopředu svojí vlastní pílí a neztratit víru v
sebe sama. Přestat věřit sobě je destruktivní.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 16. 6.
|
