Číslo 26 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní pěvkyní.
Andou-Louisou Bogzou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pavel Kácha, publicista

Čas výletů a setkávání

Na kraji léta, kdy se pomalu končí školní roky školáků a semestry vysokoškoláků, nastává čas školních výletů a také abiturientských a jiných srazů a setkání. Když se to tak vezme, i ten abiturientský sraz je vlastně také výlet. Výlet proti proudu času. Do doby, kdy jsme si se spolužáky byli vzájemně svědky svého mládí. A teď se vydáváme stejným směrem, abychom si někde u skleničky připomněli, jak se vlastně tehdy ten svět koulel, jak chutnal a voněl. A také jak bolel.
Zvyk setkávat se s dávnými spolužáky je možná stejně starý jako samo školství. Je také docela přirozený a pochopitelný. Školní etapa, sdílená se spolužáky či kolegy z „vejšky“, patří – o tom jistě nemůže být pochyb – k tomu nejdůležitějšímu z času, který nám byl vyměřen k prožití. Jen účastníků nějak ubývá. Pokud jste to už nezjistili, zjistíte to záhy. I pokud jste mladší než já a moji někdejší kolegové (a to není žádný kumšt), uvidíte, že s časem, který uplynul od maturity nebo promoce, se obecná chuť setkávat se stále zmenšuje. Na začátku se scházíme v hojném počtu s velkou dychtivostí a touhou zjistit, jak se naše životní cesty kroutí. Později se do abiturientských řad vloudí objektivní i subjektivní důvody k tomu, aby tyto řady prořídly. Lidé se vdávají a žení. Lidé jsou úspěšní ve svém zaměstnání nebo se jim naopak nedaří. Mají starosti. Stěhují se, v našich mladších letech někteří dokonce emigrovali. A tak ke společnému stolu, často plnému kulinářských lahůdek, vybraných nápojů, ale hlavně a především vzpomínek, přichází stále méně a méně přátel. Toto ubývání s pokračujícím časem nabývá na intenzitě také vlivem nemocí a úmrtí. Ale sejdeme se. Podebatujeme, prohlédneme si rodinné fotky, připomeneme si ty, na které jsme už skoro zapomněli. A bezděčně tak hodnotíme, co jsme vlastně učinili s tím naším životem, o jehož směru jsme vedli kdysi dlouhé a vášnivé debaty. Co v něm bylo špatné, co bylo dobré a co mohlo být docela jiné, kdyby...
Ke stanici autobusu na našem sídlišti chodím kolem mateřské školky. Mají tam pěknou rozlehlou zahradu, na které malí frekventanti tráví mnohou volnou chvíli. Jsou slyšet, dávají světu vědět o tom, že tu jsou a že mají mnoho věcí na srdci. Jejich hra odráží jejich dosud miniaturní zkušenost se světem. Napodobují své rodiče a lidi blízké. Dovedou se pitvořit jako hrdinové televizních programů, které zhlédli. Hrají si. Stojí na prahu své životní cesty, jsou nabiti energií. Srší z nich tak, že její vlna musí nutně zasáhnout každého, kdo jde kolem. Letmo nahlédnu na to zahradní hemžení a jsem rád, že v našem virtuálním a poněkud šišatém světě jsou tvorové bezelstní a přímočaří. Upřímní a zvídaví. Protože ty děti takové rozhodně jsou.
Když jsem tedy nedávno s potěšením míjel naší sídlištní školku, činorodý hluk a lomoz mě opět osvěžoval. Ale v duchu jsem byl už někde jinde. Směřoval jsem na vzdálené místo do romantické hospody, kde byl uchystán výroční sraz s kamarády, s nimiž jsem kdysi studoval. Napsal jsem „do romantické“ docela bezděky, ale teď mi došlo, že to je to nejpřesnější označení toho místa. Z časů, kdy jsme sem pilně docházeli, abychom odpočívali a u piva konfrontovali své lásky, naděje i zkušenosti se světem, tu nejspíš něco zůstalo. A vyzařuje to ze zdí jako radioaktivita.
Absolventi mateřských školek, pokud vím, výroční setkání v romantických hospodách nemívají. To proto, že v čase školkovské docházky byli příliš zaměstnaní tím prvotním vstřebáváním světa, který je tak velký a zajímavý a barevný. A kdy si jen málo uvědomovali, že jednou budou i oni muset v tom světě najít své místo a svůj úkol, který už nebude dětskou hrou.
Mířil jsem na výlet za vlastním mládím a za mládím svých přátel a chvíli jsem se bavil představou, že jednou některé z těch dětí, které se teď tak vehementně věnují svým zahradním záležitostem, půjde na abiturientské setkání po mnoha letech. A půjde kolem mateřské školky a uslyší ze zahrady odpolední ryk a shon. A to velké dítě se usměje, protože si uvědomí, že věci jsou v pořádku. A bude mít sváteční pocit z nadcházejícího výletu proti proudu času.



  Jáma (vztahů) a (inverzní)...
  Pořiďte si    
 
  Výpověď o životě „objekta“
  Navštivte
 
  Rafael Kubelík       
  Téma