|
|
 Každou rodinu zajímá, zda děcka jsou v pohodě
Režisérka Lisa Cholodenková se soustavně věnuje portrétování
všedních amerických rodin, zpravidla postižených nějakými
odlišnostmi od obvyklých norem, avšak tyto posuny nemusí být
tak závažné, aby rodinné zázemí narušovaly. Tak je tomu i ve
snímku Děcka jsou v pohodě (sobota 16. srpna, ČTart, 21.50),
kde rodičovský pár tvoří dvě lesbičky. Stejně jako v běžných
hererosexuálních rodinách se i zde řeší pravidla soužití a
sebeuplatnění, zkoumají se meze komunikace i odmítání.
Jak děti samy říkají, dvě mámy, Jules (Julianne Mooreová) a
Nic (Anette Benningová), žijí svou všední existenci, než
poznají Paula (Mark Ruffalo), dárce spermatu, které kdysi
použily. Schůzku sice inicioval syn (Josh Hutcherson), avšak
dosud neznámý muž více zaujme jeho starší sestru (Mia
Wasikowska), jež v něm instinktivně a s okouzlením vnímá
dosud neznámou, ale přesto přitažlivou autoritu.
S dosti bizarní situací, že se náhle vynořil nikoli otec,
ale pouhý dárce, se každý z rodiny vyrovnává po svém – od
vstřícného přijetí ze strany Jules, která se ochotně ujme
zvelebování Paulovy zahrady, až k odmítavé obezřetnosti u
Nic. Každá z postav je vybavená i pracovním zakotvením (či
aspoň představami o něm), rozšiřujícím jejich celkové
prokreslení.
Všednost i takovéto rodiny však režisérka postihla mistrně,
bez vnucování – a to zásluhou šťavnatě napsaného scénáře
(vedle Cholodenkové se na něm podílel Stuart Blumberg) i
díky strhujícímu hereckému ztvárnění. Zejména detailní
postřehy o jednotlivých postavách, mluva, výraz tváře i
zdánlivě náhodné gesto, to vše dopodrobna přibližuje každé
hnutí mysli. Snímek se přidržuje zkoumavého pohledu na
fungování rodinných jistot, i když místy klame nenadálou
humornou nadsázkou (zvláště při líčení milostného románku
mezi Paulem a Jules, kdy spirálovitě vzrůstající vášni
pravidelně předcházejí chabá předsevzetí, že je třeba
veškeré intimnosti ukončit).
Cenný je nepředpojatý pohled na rozdělení sociálních rolí v
rámci rodiny: Nic, pracující ve zdravotnictví, vystupuje
jako dominantní partner, určující pravidla soužití, zatímco Jules, jež své vlastní ambice věnovala péči o děti, připadá
její život zmarněný. Toto vymezení charakterizuje i způsob
jednání – jak rázné a konfrontační u Nic, která snadno
podléhá urážlivým stavům, tak omlouvavé a smířlivé u Jules,
i když Nic případné změny či konflikty prožívá bouřlivěji
nežli její do sebe uzavřenější partnerka. Aneb: všichni jsme
jen lidé…
Jan Jaroš, filmový publicista |
