Číslo 33 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem a filmařem.
Janem Balejem.

Jan Balej, výtvarník a filmař

Období sponzoringu je už dávno pryč. Fungovalo to pár let po listopadu, ale animovaný film nikdy nebyl zahrnovaný přízní sponzorů. Vždycky jsme se spíš obraceli s žádostmi o grant na státní instituce, které pro nás byly a jsou slušným partnerem. Pokud děláme i tvorbu pro děti, podporuje ji i Česká televize: A v současné době se stále víc otvíráme Evropě, obracíme se na evropské fondy, jako je např. Eurimage. Efektivní cestou je také hledání koprodukčních partnerů.

Je možné uživit se animovaným filmem, nebo musíte dělat ještě něco jiného, co vás živí? Třeba ilustrovat knížky, nebo se věnovat reklamě?

Musím se tím uživit, alespoň já nedělám nic jiného, protože jinak bych se tomu nemohl plně věnovat.

Jste úspěšný tvůrce, držitel řady cen. Také váš dokončovaný projekt, jehož mediálním partnerem je Český rozhlas, budí zájem a očekávání: byl představen doma i v zahraničí, na výstavách, na karlovarském festivalu, nedávno také na festivalu v Annecy. Pomáhá to  získávání finanční podpory či zvyšování prestiže?

To nemůžu říct, spíš ne. Nestalo se, že by se na mne někdo obrátil na základě cen, tak to nefunguje. Takže když to vezmu obecně – dáte ocenění do svého životopisu, a tím to hasne.

Které ze svých Večerníčků máte nejraději?

Asi cyklus Jak to chodí u hrochů, měl hodně dílů a příznivý ohlas. Bavilo mě to, podařilo se pro něj najít i nosné hlavní postavy – dědu s vnoučkem, to byla perfektní dvojka. Dělal jsem ho společně se sochařem Janem Kutálkem, on sám byl pro mne hodně silným motorem, spoustu toho věděl, měl nápady. A pak přišel seriál Karlík, zlatá rybka, rozpustilejší Večerníčkovy pohádky, ale upřímně řečeno, dodnes nevím, jestli jsme s nimi zabodovali, i když tam byly krásné výkony, například Vladimíra Javorského. Přiznám se, že už ani nevím, jestli bych do Večerníčků ještě někdy šel. Leda kdybych měl téma, o němž budu vnitřně přesvědčen, že je to něco, co chci dělat, a že má smysl.

Je pro vás příznačné, že ať si vyberete jakýkoliv námět, vytvoříte z něj cosi velmi svébytného, osobitého, s myšlenkovým přesahem, a zároveň lehce posmutnělého. Je to váš tvůrčí program?

Ať se vrhnu kamkoliv, ať zvolím jakékoliv téma, stejně mě to nakonec vede tím směrem, jak to já sám cítím. Připouštím, že v mých věcech je vždycky jistá ponurost, ale zároveň taky snaha z námětu, příběhu něco vyloupnout, dát mu lidskou naději a optimismus. Jenže nakonec mi to většinou sklouzne do jisté tesknoty.

Tesknota je váš umělecký pocit?

I životní. Myslím, že výtvarný názor, na kterém pracuji a který nabízím divákovi, už sám o sobě není na první pohled líbivý; portréty mých figur jsou do jisté míry pokřivené. Nedivte se, žiju tady, jezdím metrem, takhle to vidím. A pak to proniká do mých filmů. Kromě Večerníčků...

Poetika filmu Stalo se jedné noci byla velice podmanivá, a jak to vypadá, i Malá z rybárny pokračuje v této lince...

Asi to tak je. Velký podíl na tom má moje dlouholetá spolupráce se scenáristou Ivanem Arsenjevem, která přerostla v osobní přátelství. Píšeme spolu scénáře k našim filmům a setkáváme se na společné myšlenkové i emociální rovině. Už když scénář vzniká na papíře, uvědomuji si, že náš životní pocit je velmi podobný.

Atmosféra vašich filmů je zádumčivá, základní barvou je přítmí, šero. Podle mne je to nejen náznak, že se scéna odehrává večer, ale i ztvárnění jakéhosi životního šera. Vypadá to, že i nový film bude podobný. Jak jste objevil ten námět?

Na počátku našeho projektu byla Andersenova Malá mořská víla; už sám tento námět se ubírá jistým zasmušilým směrem. Není náhoda, že jsem si z Andersena, který napsal spoustu jiných textů, vybral právě tento. Já se docela rád svěřím do rukou výlučného autora, který mi pomůže a zároveň se mnou souzní. Stává se mi to i jindy, například s Werichovým textem u Fimfára. Když jsem na tom pracoval, měl jsem pocit, že jen dosazuji do mozaiky, jejíž rám už existuje. Bylo to úžasné! Měl jsem rám od Jana Wericha a pouze jsem si říkal: tady to je jasný, tudy mě vede, tady si zas pustím já na špacír něco svého, pak se opět vracím… A to bylo hrozně příjemné.

V Malé z rybárny je tedy tím „rámem“ Andersen?

Oslovil nás hlavně proto, že poskytuje spoustu prostoru pro fantazii. A naši fantazii jsme tu pouštěli dál a volněji. Jsme tu tedy obsaženi všichni tři – Andersen, Arsenjev a Balej.

Kolik je ve filmu z Andersena a kolik z vás?

Základní kostra příběhu je stavěna podle Andersena, ale -–odhadem – z Andersena je tam asi třicet procent, našich je těch zbývajících sedmdesát. Transformovali jsme ho podle svého. Víte, často se setkávám s tím, že mi lidi říkají– vždyť je to pohádka, proč to neudělat jako pohádku? Ale přiznám se, že já nejsem moc na pohádky, neuměl bych to. A ani nevím, jestli by mě to zajímalo. Hlavní postavy žijí pod hlubinou, máme tam koráb a hezkého prince. Náš princ, jemuž říkáme Baron, je majitelem nočního podniku. Je vládcem svého okolí, řídí noční podnik. Všechno tu má ale svůj účel, nechci příběh jen jednoduše překlopit do jiného prostředí a vytvořit naprostý opak všeho, co v té pohádce je. Chci oslovit současnost.

I v Andersenovi je obsaženo něco, co jeho svět a dobu přesahuje a co oslovuje současníky...

Rozhodně, jeho texty vás vždycky někam posunou. I když jsou napsány před dvěma sty lety, přesto si z něj lze vzít něco, co funguje i dneska. A vůbec není ostuda se k tomu vrátit. Pokud to uděláte dobře, nemělo by vás to zklamat.

Snažili jste se tu i o obraz současného světa?

Jistě, jde tu o náš svět, ale zároveň mě také něco svádí k tomu, že pořád hledám nějaký svět ticha. Chci diváka oslovit jinak, rozhodně ne přílivem slov, takzvaných „hlášek“, jak se to často dneska ve filmu děje. Můj druhý pocit – a také stimul, proč chci toto téma vyjádřit – je v osobnosti naší hlavní hrdinky. Fascinuje mě, jak se Malá vrhá do světa, jak se nabízí, jak je otevřená ke všemu a ke všem.

…a pak asi právě proto naletí, ne?

Samozřejmě, a těžce!

Takže smutný film o lásce...

Jiný konec ani film mít nemohl, nemyslete si, že jsme s Ivanem nehledali, ale nešlo to. Láska, smutek, zklamání – na první pohled možná běžné pojmy. Já ale věřím, že nás často osloví právě věci, které jsou tisíckrát omílané a tisíckrát využívané. Přesto pokaždé zaberou. Vezměte si třeba lásku, ta přece nikdy nezevšední. Láska naší hrdinky je odjinud, přesto – či právě proto – se dokáže tak osudově zamilovat. Neplatí to jen pro náš příběh, ale i pro spoustu situací v realitě. Když vyjdeme z původní pohádky, můžeme to celé zkusit převést třeba na vztah vietnamské dívky a Čecha nebo cikánského chlapce a české dívky. Vztahy mohou mít spoustu vnějších podob, ale podstata je stejná. Tak jsme to s Ivanem nějak cítili. A proto jsme chtěli přivést na scénu i rozličné figury ze současného světa – polského zubaře, indického lékaře se čtyřma rukama... Aby bylo zřejmé, že ti lidé spolu žijí a mezi nimi docela přirozeně i rybí rodina.

Jak důležitou roli má ve filmu hudba?

Velmi výraznou. Odlišuje dva světy, které zastupuje na každé straně jedna loutka. Malá žije v prostředí jakési rybí, v podstatě tradiční symfonické hudby. Už její první setkání s Baronem charakterizuje rozdíly mezi nimi. On totiž poslouchá ryčnou, trochu plochou muziku. A jelikož Malá jeho svět nezná, ale miluje ho, je pro ni i tahle hudba krásná. Když jí Baron dá cédéčko, Malá si tuhle hudbu užívá. V této chvíli má hudba velký prostor: naznačí váhání Malé – jsem ryba, nebo člověk? To je její dilema, běží k moři, kde hledá odpověď. A co se tu dozví? Už najednou neslyší jen symfonickou hudbu moře, prolínají se do ní i Baronovy brutální rytmy. A ona s tím strašně bojuje. Doufám, že tohle divák díky hudbě vycítí. Skládá ji francouzský skladatel Chapelier Fou, bude použita i původní hudba Yanna Tiersena, autora hudby k snímku Amelie z Montmartru. V našem filmu je hudba důležitá i proto, že zastupuje dialogy, vedle ní tu zní pouze hlas vypravěče.

A kdo to bude?

Ještě to není definitivní, nebudu jmenovat, jen naznačím: Doufám, že komentář namluví osobnost, která stála u začátku mé kariéry a pomáhala mi. Moc rád na toho člověka myslím. A měl bych velkou radost, kdyby mi hlas vypravěče v české verzi filmu namluvil právě on.

Agáta Pilátová, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 4. 8.