|
|
Sedmkrát pro děti (a mládež)
Značky Baobab (www.baobab-books.net) a Meander (www.meander.cz)
znamenají na zdejším trhu s literaturou pro děti a mládež
jistotu – už minimálně dekádu. Mají svůj styl, jejich
produkce je dobře čitelná a jasně rozpoznatelná, sbírají
cenu za cenou.
Po stránce textové sice dospělý čtenář občas spráskne ruce a
zavzpomíná na klasiky svého dětství jako Václava Čtvrtka,
Otu Hofmana nebo Františka Hrubína, ale i tohle se, jak
naznačují vybrané kousky z vydatné dávky nových titulů z
poslední doby, začíná měnit k lepšímu.
Zvíře, zvíře, zvíře
Třeba titul Jiřího Dvořáka (slovo) a Marie Štumpfové (obraz)
Jak zvířata spí (Baobab). Dobrý nápad, a ještě lepší
realizace. Krátké a nápadité Dvořákovy průpovídky vyvažují
fakta chytlavým, interaktivním podáním; autorčiny ilustrace
pak přitáhnou dětského čtenáře nejen tematicky exotikou (od
žirafy po tuleně) i dobře známou zvířenou domácí (kočka plus
pes), ale rovněž ve výrazu jistou snivostí, pomalostí,
ztracenou harmonií. Dítě se pobaví, rodič si posteskne.
Podobně u další knihy z produkce Baobabu, která dostala
název Chrudošův zvěřinec. Slovo tu reprezentují vesměs
vtipně pojaté rýmované říkanky, suverénní výtvarné podání
Chrudoše Valouška je pak podporuje jasnou literárností. I
tenhle počin má kouzelný náboj – dokáže vytrhnout čtenáře z
reality a přesadit ho načas do reality nové. Nejen tím, že
Valoušek je „umanutý linorytec a obrazový glosátor našeho
světa“, jak napovídá web nakladatelství, ale i knihou jako
takovou – spontánním artefaktem.
Do zvířecí říše zamířil pro inspiraci i Petr Stančík,
donedávna autor zejména sympaticky fantazijně rozčeřené
literatury sycené národními traumaty stejně jako
gastronomickými slastmi (viz Mlýn na mumie, 2013). Titul
Jezevec Chrujda točí film (Meander) stojí na vrstevnatém
kontrastu černobílé a barevnosti. Nebyl by to Stančík, kdyby
nechal vyhrát populistu, křiklavě pestrobarevného papouška,
který si přiletěl čechrat do malé české kotliny své
internacionálně unifikované peří. Vítězí – hádejte kdo?
Možná další zvíře: Nesmrtelný méďa (Meander) autorky
Kristýny Täubelové. Kniha postavená na tisíckrát přehraném,
a pořád funkčním a nosném schématu: Neopouštěj staré známé
pro nové. Kdysi populární plyšový přítel vyjde jednoho dne z
módy a skončí na zaprášené půdě. Doba se mění, přecházejí
generace. Ale lidská citlivost zaplaťpámbů zůstává. Aspoň v
knize: Jednoho dne se otevřou dveře, a „méďa“ se vrací do
života. I tady funguje to, co výše u Dvořáka: Dítě se
pobaví, rodič si posteskne.
Stručně, nejasně...
Abychom nestranili domácím a přizvali ke slovu i hosty: Pod
hlavičkou Albatrosu vyšla novinka Radka Malého, zkušeného
překladatele, básníka – i autora četných knížek pro děti a
mládež. V Moři slané vody potkává čtenář koncept naroubovaný
na (zřejmě reálný) cestopis. Moře je tu pojednané jako
fenomenální živel: slastné i bolestné, něžné i kruté. To
Radka Malého je spíš syrové, dotírající, to, které zachytil
ve svých kongeniálních ilustracích Pavel Čech, pak víc
snivé, melancholické, unikající.
A ještě zahraniční vsuvky z výše jmenovaných nakladatelských
domů. Za prvé: pseudonymní Atak a jeho Svět naruby (Baobab).
Jak by to vypadalo, kdyby si člověk prohodil místo se
zvířaty. Zábavně i tragicky. A za druhé: Paní Apolenka a
velká jitrnicová záhada (Meander) nizozemské autorky Stern
Nijlandové. Titulní prefabrikát (jitrnice) tu zafunguje jako
spouštěcí mechanismus hned v několika žánrech naráz – love
story, komorní horor i absurdní groteska. Stručné, a
nejasné.
… a dobře
Literatura pro děti a mládež je pro „dospělého“ čtenáře
skvělá potrava. Počte si a pokouká. Odpovědně zhodnotí,
jestli to jeho vlastního potomka zkultivuje či nedejbože
pochroumá. A v neposlední řadě pak někde pro sebe
zavzpomíná. Výše zmíněné knížky sázejí v základě na věčné,
archetypální příběhy. Na příběhy, které se opakují. Jen s
jinou, aktualizovanou kulisou. Takové jsou zřejmě nejlepší.
Pokud fungují a dítě při jejich konzumaci ani nedutá, pak
„je dobře“, jak by řekl Karel Poláček.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
