|
|
 Znárodnění
Jiřího Suchého
Málokdo se asi se mnou začne hádat, když teď napíšu, že
největší českou autorskou osobností písňového světa druhé
poloviny 20. století je Jiří Suchý. A to jste možná ani
neměli stejné štěstí jako já, který ho spatřil ve století
jedenadvacátém po osmdesátce řádit na pódiu!
Když hudební kritik a dramaturg Pavel Klusák vymyslel
projekt For Semafor a zpěváci nebo kapely různých generací
si mohli vybrat některý z textů Jiřího Suchého a
interpretovat ho po svém, vynořilo se mi v hlavě postupně
asi tak tři sta písní, navíc většinou slušně ozpívaných
třeba za volantem při dlouhých cestách. Nejstarší pocházely
z konce padesátých let, kdy jsem sotva začal chodit do
školy. Jestliže Suchému rozsvítil hlavu jako lampu na plyn
pan Chesterton, tak mým lampářem byl právě autor textu
tohoto songu; i k tomu Chestertonovi jsem se koneckonců
propracoval přes Kamarády!
Suchý a Šlitr nastavili laťku populární kultury v šedesátých
letech tak vysoko, že už ji nikdo po nich nepřeskočil. Teď,
s odstupem času, je to ještě zřetelnější. Autoři šlágrů a
hitů, kteří je překonali v počtu prodaných desek, nikdy
nedosáhli jejich úrovně. Semaforské songy stačily podobně
jako písničky Voskovce a Wericha natolik zlidovět, že se je
přes mnohaletý zákaz vysílání v normalizačním rozhlase a
televizi nepodařilo vymazat z paměti národa. A dnes si možná
na ten zákaz dokonce ani nikdo nevzpomene...
Od té doby přišly nové generace hudebníků, z nichž někteří
vyrůstali od dětství v prostředí, kde se semaforské písničky
zpívaly, takže kromě Prší, prší, jen se leje stejně
samozřejmě ovládají i Jó, to jsem ještě žil. Světem
populární hudby se převalil rock, punk, reggae, hiphop,
elektronika a jejich tisíceré žánrové odnože, přišel
internet a jeho nekonečné možnosti. Za této situace přišlo
album For Semafor, k němuž se před pár dny přihlásila i
Česká televize. Za nedocenitelné pomoci producenta Čestmíra
Kopeckého uspořádala skutečné semaforské hody – přímý přenos
z Vršovic, kde v Krymské ulici a okolních kavárnách či
zahradách vystoupili různí interpreti se svými verzemi
písniček Suchého a Šlitra.
Většinou k tomu přistoupili velmi zodpovědně, jejich
příspěvky nebyly jen poklonou mistrově tvorbě, i když i to
by na hodinový program klidně stačilo. Nezávislí a v dobrém
slova smyslu všeho schopní umělci pro mě, nalepeného na
televizní obrazovce, objevovali nové kontexty a dimenze
dobře známých písní. Někteří se pokorně drželi původních
textů, jiní je naopak drsně předělali a posluchač pak mohl
nacházet souvislosti vnitřní – a třeba o to překvapivější.
Povrchnosti bylo minimálně a na většině zúčastněných bylo
znát, že v nich semaforské geny zanechaly stopu. A mě to
příjemně překvapilo.
Toho večera se zdálo, že málem došlo k všeobecnému
spontánnímu znárodnění Jiřího Suchého a že ten proces je
nezvratný. A náramně radostný.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
