Číslo 40 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s malířem.
Otto Plachtem.

 

 

 

 

 

 

Znárodnění Jiřího Suchého

Málokdo se asi se mnou začne hádat, když teď napíšu, že největší českou autorskou osobností písňového světa druhé poloviny 20. století je Jiří Suchý. A to jste možná ani neměli stejné štěstí jako já, který ho spatřil ve století jedenadvacátém po osmdesátce řádit na pódiu!
Když hudební kritik a dramaturg Pavel Klusák vymyslel projekt For Semafor a zpěváci nebo kapely různých generací si mohli vybrat některý z textů Jiřího Suchého a interpretovat ho po svém, vynořilo se mi v hlavě postupně asi tak tři sta písní, navíc většinou slušně ozpívaných třeba za volantem při dlouhých cestách. Nejstarší pocházely z konce padesátých let, kdy jsem sotva začal chodit do školy. Jestliže Suchému rozsvítil hlavu jako lampu na plyn pan Chesterton, tak mým lampářem byl právě autor textu tohoto songu; i k tomu Chestertonovi jsem se koneckonců propracoval přes Kamarády!
Suchý a Šlitr nastavili laťku populární kultury v šedesátých letech tak vysoko, že už ji nikdo po nich nepřeskočil. Teď, s odstupem času, je to ještě zřetelnější. Autoři šlágrů a hitů, kteří je překonali v počtu prodaných desek, nikdy nedosáhli jejich úrovně. Semaforské songy stačily podobně jako písničky Voskovce a Wericha natolik zlidovět, že se je přes mnohaletý zákaz vysílání v normalizačním rozhlase a televizi nepodařilo vymazat z paměti národa. A dnes si možná na ten zákaz dokonce ani nikdo nevzpomene...
Od té doby přišly nové generace hudebníků, z nichž někteří vyrůstali od dětství v prostředí, kde se semaforské písničky zpívaly, takže kromě Prší, prší, jen se leje stejně samozřejmě ovládají i Jó, to jsem ještě žil. Světem populární hudby se převalil rock, punk, reggae, hiphop, elektronika a jejich tisíceré žánrové odnože, přišel internet a jeho nekonečné možnosti. Za této situace přišlo album For Semafor, k němuž se před pár dny přihlásila i Česká televize. Za nedocenitelné pomoci producenta Čestmíra Kopeckého uspořádala skutečné semaforské hody – přímý přenos z Vršovic, kde v Krymské ulici a okolních kavárnách či zahradách vystoupili různí interpreti se svými verzemi písniček Suchého a Šlitra.
Většinou k tomu přistoupili velmi zodpovědně, jejich příspěvky nebyly jen poklonou mistrově tvorbě, i když i to by na hodinový program klidně stačilo. Nezávislí a v dobrém slova smyslu všeho schopní umělci pro mě, nalepeného na televizní obrazovce, objevovali nové kontexty a dimenze dobře známých písní. Někteří se pokorně drželi původních textů, jiní je naopak drsně předělali a posluchač pak mohl nacházet souvislosti vnitřní – a třeba o to překvapivější. Povrchnosti bylo minimálně a na většině zúčastněných bylo znát, že v nich semaforské geny zanechaly stopu. A mě to příjemně překvapilo.
Toho večera se zdálo, že málem došlo k všeobecnému spontánnímu znárodnění Jiřího Suchého a že ten proces je nezvratný. A náramně radostný.

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Když nepomohou ani...
  Dívejte se      
 
  Kde žili zmizelí sousedé   
  Nalaďte si
 
  Zóna rozkoše, smíchu a radosti
  Téma