|
|
S Miroslavem Zikmundem napříč 20. stoletím
Dokumentarista Petr Horký moderoval pořady na Radiožurnálu i
v ČT, vymyslel a zorganizoval spoustu projektů a expedic;
vyjel s Miroslavem Zikmundem na Srí Lanku, dorazil na
Severní pól, natáčel na Maledivách, účastnil se expedice do
pouště Gobi po stopách červa-zabijáka, přivezl do Česka
pozůstalost filmaře a muzikanta Eduarda Ingriše. Do kin
právě přichází jeho dokument Století Miroslava Zikmunda.
Začněme Eduardem Ingrišem, o němž a o cestě za jeho
pozůstalostí jste natočil film Ingriš! Eduard Ingriš. Jak
vás to téma potkalo?
Když jsme točili seriál s Thorem Heyerdahlem, můj parťák
Mirek Náplava zjistil, že po stopách někdejší Heyerdahlovy
expedice Kon-tiki se vydal i Čech Eduard Ingriš. Když jsem
se na to Heyerdahla zeptal, rozzářil se a dlouho o
Ingrišovi nadšeně mluvil, jaký to byl skvělý chlap. Opravdu
byl! Pak jsme se přes Miroslava Zikmunda dověděli, že v
Kalifornii žije vdova po Ingrišovi, která si neví rady s
manželovou pozůstalostí. Tak jsme tam na vlastní náklady
jeli. A tehdejší ministr kultury Pavel Dostál pak zaplatil
kontejner, v němž se pozůstalost přivezla do Česka.Teď je v
Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Mohla by z ní vzniknout
i samostatná expozice.
S Miroslavem Zikmundem se znáte dlouho, vydali jste spolu i
knížku Sloni žijí do sta let. Bylo těžké se k němu dostat?
V roce 1996 jsme si s Mirkem Náplavou řekli, že bychom se
měli seznámit s pány Hanzelkou a Zikmundem a vymyslet nějaký
projekt. O rok později totiž měli oba cestovatelé padesáté
výročí startu své první expedice. Chtěli jsme uspořádat
festival. Přijeli jsme do Zlína svůj nápad vysvětlit a Karel
Pavlištík, který v Muzeu jihovýchodní Moravy vytvořil
expozici H+Z, se zeptal: „A kdo to zaplatí?“ Řekli jsme, že
my. „Tak to je jiná,“ řekl pan doktor a vzal nás k Miroslavu
Zikmundovi, který to probral i s Jiřím Hanzelkou. A oba
souhlasili, že prý v nás cítí podobně nadšené blázny, jako
kdysi byli oni. Pak jsme ještě se Zikmundem vyrazili na
výpravu na Maledivy a Srí Lanku.
Při práci na filmu jste poznali osobnosti Hanzelky a
Zikmunda zblízka. Jací byli?
Když se řekne Zikmund a Hanzelka, napadnou mě hlavně tyto
vlastnosti: Přímočarost, otevřenost, optimismus,
pracovitost, důslednost. Odvaha kousnout do kyselého jablka,
vyhrotit problém a vyřešit ho. Také pečlivost a
systematičnost. A obrovské zaujetí pro vlastní dílo, kterému
obětovali všechno – volný čas, soukromí, rodinu. Jejich
posedlost byla vždy absolutní. Ostatně, může vůbec vzniknout
velké dílo bez absolutní posedlosti?
Oba cestovatelé nemohli skončit jinak, než v opozici vůči
komunistickému systému...
Kdyby nenastal únor 1948, oba by asi byli veleúspěšní
podnikatelé, kteří by možná měli velkou firmu zahraničního
obchodu, a až sekundárně by vznikaly jejich cestopisy a
filmy. A kdyby nebylo v roce 1968 sovětské okupace, jejich
popularita by rostla pořád dál.
Říkáte, že jste natáčeli konfrontačním způsobem. Co to je?
Profesionálního a zkušeného protagonistu, jako je Miroslav
Zikmund, potřebujete zastihnout i nepřipraveného,
překvapeného, zaskočeného, pokud chcete vylíčit, jaký
opravdu je. Musíte ho někdy přinutit improvizovat, spontánně
reagovat na situaci, na kterou se nemůže připravit a která
slibuje, že bude zajímavá a autentická. Takže jsme vytvářeli
situace, o kterých Miroslav Zikmund předem nevěděl, a
konfrontovali ho s nimi.
Dařilo se?
Většinou ano, někdy ne. Třeba jsme měli nachystáno, že ho
přivedeme na místo jejich prvního startu přesně na den a
hodinu 65 let od odjezdu – bylo to v neděli 22. dubna v
Opletalově ulici. Říkali jsme si, co to s ním udělá?! A on
nic; kamery v pohotovosti, ale s ním to nehnulo. Až později
odpoledne byl zaskočen a dojat, když se tam kvůli němu sešla
spousta lidí, které jsme pozvali přes Facebook…
Je v povědomí mladší a mladé generace pojem „Hanzelka a
Zikmund“ živý?
Mnohem méně, než bych čekal. Zásadně se dá říct, že pro
mladé lidi kolem dvaceti let je všechno, co se stalo před
jejich narozením, minulost; splývá jim to dohromady, ať je
to Bílá hora nebo srpen 1968. A právě proto mi připadá, že
Miroslav Zikmund je v dnešní době mnohem zajímavější jako
příběh člověka než jako zpráva o cestách. Příběh o tom, co
člověk může za jeden život stihnout. Je až neuvěřitelné
sledovat, jak jeden obyčejný mladík vyroste, stane se z něj
legendární cestovatel, pak zakázaný člověk, který nesmí
vůbec fungovat; jak zažívá úspěchy i krachy. Ten lidský
příběh je klenba filmu. Proto je v titulku Zikmundovo jméno;
není to zdaleka film o cestování, ale o něm.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
Foto Bioscop |
