|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Pocitová zpráva o jednom potlachu
Že je tramping původním, tedy autochtonním, ryze českým
fenoménem, jako je jím třeba houbaření, a nadto výjimečným
jevem sociokulturním, a že by měly některé z jeho hmotných
památek požívat památkové ochrany, to se delší dobu jaksi
tuší a v posledním desetiletí to tušení vyústilo v
teoretické i praktické výstupy. Mladí badatelé z oboru
historických, ale i tzv. příčných věd zkoumají tento fenomén
s cíleností natolik vášnivou, až může našinec ve vyšším
středním věku podlehnout vábivé představě, že právě některé
z aktivit jeho generace (o těch starších ani nemluvě) jsou
oněm mlaďochům příkladem nekodifikovaného, leč bytostného
umění žít. Staroslavné Národní muzeum prý dokonce tramping
zahrnulo do svých badatelských programů, a jak by ne, když z
lecjaké osadní kroniky, zvadla, domovenky či propocené
usárny se průběhem času logicky stala antikvita a ze srubu
či totemu kulturní památka, a to i z pohledu výtvarně
kritického. Co se mne týče, jsem od mládí trampem jaksi
paralelním, sdílel jsem s těmi pravověrnými vlastně jen
romantiku lesa, spaní pod širákem (byť bez širáku),
improvizovaných ohníčků a putování přírodou bez ohledu na
denní či roční dobu, částečně pak též způsob odění a některé
z nutných „zálesáckých“ propriet. Společným jmenovatelem
mezi trampy a mnou byly tak nejspíše lustrace příslušníků
Veřejné bezpečnosti, pro niž jsem se zřejmě stal
představitelem zvláštní sorty „divokého trampa – samotáře“.
Leč díky onomu průběžnému tuláctví jsem se s oněmi
opravdovými trampy setkával, pobýval, a tu i onde popíjel.
Leč zpátky k onomu fenoménu: když něco dlouho a jaksi
nevyužitě „visí ve vzduchu“, chytí se toho i televizní
dokumentaristé a já se ohledně jednoho takového
dokumentárního cyklu v přeneseném smyslu i doslova „svezl s
sebou“.
Byla to podivuhodná, pitoreskní kavalkáda: Cestami
necestami české krajiny se v průběhu několika týdnů
kolébávala kolona „fotogenických“ amerických jeepů a zářivě
bílých televizních dodávek coby plechových konzerv,
obsahujících kypivě živoucí obsah zvláštních bytostí v
maskáčích či battledressech, s khaki ahojkami a stetsony s
liščím ohonem, v jejichž nákladovém prostoru se spolu s
filmařským nádobíčkem vezly i usárny, ovázané bíle
puntíkatými červenými šátky, moly ožraná prvoválečná telata,
spolu s odřenými kytarami, bendžy a mandolínami… Více než
sedmdesátiletí trampští bardi mládli před očima o celé
půlstoletí, těšíce se na návštěvu míst, k nimž už je jejich
kanady možná nedonesou, neboť zámyslem filmařů bylo nechat
je pobýt, vyprávět, hrát a zpívat na místě prapůvodních
kempů a osad... Leckteří z nich byli dokonce kdysi členy
slavné Dvojky, legendárního Foglarova oddílu a u táboráku
pak vzpomínali na svého Jestřába s tak nevývratnou láskou,
že jsem spolu s oněmi mladými historiky prociťoval očistný
odliv intelektuálských sofismat, postmoderních a
surrealistických nánosů vědomí, jakkoli i zde mohlo být
povrchně kritickým pohledem to či ono nazřeno coby
paradoxní, bizarně eklektické či dokonce snové.
Ti dávní foglarovci se pak před nelítostnou kamerou
přiznávali k zásadním pokleskům svého života: kouřili prý a
pili alkohol, ale jen tak, aby se to Jestřáb nedozvěděl. Leč
peklo civilizovanosti usilovalo jen o jejich tělesnou
schránku. Duše se vzpínala k onačejším ideálům: Nelhat.
Chránit přírodu, neubližovat jejím stvořením. A vůbec se
zastávat slabších. Zásadami vzdorovat zlému… Promítal jsem
si jejich slova do axiomů morálních a etických a můj osobní
slovník cizích slov se v ten ráz stával nepotřebným. Žádaná
zde byla jakási čest, ctnost, cudnost, dobré mravy… Skoro
vše, co se dnes neříká. Ale kdože to naopak řekl, že
opravdový básník by měl být alespoň trošičku hloupý? Něco
podobného asi platí i o trampech, promiňte, kamarádi. Sám
dobře vím, že za romantický vznět aby se dnes jeden styděl.
Já se nestydím, na potkání dodnes vykládám, kdeže jsem v
přírodě přespal a co pozoruhodného, třebas lyrického přitom
zažil. Jeden z pražských intelektuálních kulturtrégrů mne
proto dokonce kdysi obdařil náležitou, parodicky míněnou
přezdívkou. Nestydím se ani za ni. Dovolí-li redakce
Týdeníku Rozhlas, podepíši jí výjimečně i tento svůj text…
Jaroslav „Vatra“ Vanča |
