|
|
 Ateista Buňuel se nebál, že jej Pánbůh potrestá
Původem španělský režisér Luis Buňuel (1900–1983) se čas od
času obrátil k tématu náboženství a církve, avšak svými
filmy (jako Zlatý věk či Viridiana) pokaždé vyvolal skandál
a obvinění z rouhání. Jako kdyby skrze ně ilustroval svůj
slavný výrok „Chvála Bohu, jsem ateista“.
Tragikomedii Mléčná dráha z roku 1969 (neděle 12. října,
ČTart, 20.20) ovšem natočil až v době, kdy se stával
uctívanou legendou a kdy se navíc bortily dosud pevné
cenzorské obruče. Tentokrát přesahuje rovinu pamfletu, když
sebe i publikum opojně baví téměř surrealistickým vírem
bizarních událostí, naprosto „roztočeným“ vypravěčským
uchopením, které boří jakákoli očekávání i logickou
provázanost vyprávění.
Režisér předkládá v téměř protokolární podobě jak přehlídku
základních katolických dogmat, tak jejich kacířská
zpochybnění. Tyto disputace zasazuje do zdánlivě
nepatřičných rozmluv – takže jednou znějí třeba z úst
hotelového personálu, jindy je zaslechneme při šermířském
souboji. A dokonce se setkáme s takovou groteskní
nepatřičností, jakou je školní slavnost, při níž malé děti
okázale a s naprostou vážností recitují doslovné citáty z
proklínacích formulí dávného církevního koncilu.
Ústřední dvojicí, která celým filmem prochází, jsou tuláci (Laurent
Terzieff a Paul Frankeur), lidé v biblickém smyslu
blahoslavení, neboť chudí duchem, kteří pěšky podnikají
proslulou svatojakubskou pouť do španělského Santiaga de
Compostela a zastavují se přitom v několika velkoměstech,
která zosobňují semeniště hříchu a nástrah. Ačkoli do jejich
putování vstupují mnohé pobočné události, zpravidla si jich
sotva všimnou, zůstávají tudíž jimi nedotčeni – byť se právě
ony dočasně prodírají do popředí.
Ač se příběh odehrává v přítomnosti, volně se v něm
prolínají různé historické epochy, aby ilustrovaly důležité
střety různých věroučných směrů, dokonce i postavy mohou
volně procházet různými časovými epochami. Mléčná dráha tak
volně zapojuje pestrou spleť motivů, počínaje průběžně se
vyskytujícím Ježíšem s učedníky a konče třeba dvojicí
protestantů, které ohromí zjevení Panny Marie. Veškeré
předváděné události, byť jakkoli obskurní, se prý skutečně
odehrály: včetně spálení těla nedávno pohřbeného biskupa, v
jehož pozůstalosti byly nalezeny kacířské spisy. Snadno
postřehneme, že Buňuel hlásá jediné – odsudek fanatického
vyznávání „jediné správné Pravdy“, na kterou si všichni
zúčastnění činí bezvýhradný nárok.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
