|
Mezi dokumentem a mýtem
Bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se čtenářsky oblíbené
prózy mladé, několika literárními cenami ověnčené
kunsthistoričky Kateřiny Tučkové objeví také v jevištní
podobě. Rozměrný, v pořadí třetí román Žítkovské bohyně
(2012) uvedl letos ve světové premiéře dramaturg Vladimír
Fekar na Velké scéně Městského divadla Zlín, a to v přepisu
tamního někdejšího šéfa, režiséra Doda Gombára.
Složitá mnohovrstevnatá předloha, kombinující dokumentární
faktografii s fikcí, se odehrává v blízkém svérázném regionu
Kopanic, a to (s přesahy do starší minulosti) zhruba v
rozmezí dvacátého století. Dramatické události zasahují i do
trpkých osudů chudých vesničanů, mezi nimiž žijí tajemné, z
daleka vyhledávané, avšak všemi režimy pronásledované
„bohyně“ – prosté ženy-vědmy, nadané mimořádnými schopnostmi
léčit, uřknout i proklít.
Gombárův monumentální, více než třiapůlhodinový večer, v
němž vystupuje bezmála čtyřicet postav, lze v recenzní glose
jen přiblížit. Osou poněkud redukovaného syžetu je
chronologicky pojatý, tragicky končící příběh etnografky
Dory Idesové (Hana Tomáš Briešťanská v pozdější alternaci s
Petrou Hřebíčkovou), která skrze vlastní traumata postupně
odkrývá peripetie svého rodu, poznamenaného oněmi
pohansko-křesťanskými tradicemi.
Inscenátoři (výtvarnice Eva Jiřikovská, skladatel David
Rotter) divákovi vhled do nelineárního, časové i místní
roviny prolínajícího děje s řadou psychologicky podložených
i jen načrtnutých charakterů a s výraznými hereckými
kreacemi ve složitém propletenci generačních vztahů příliš
neusnadňují. Realistická autobusová zastávka z první části a
kolumbárium s urnami v díle druhém umožňují simultaneitu
emočně vypjatých, mnohdy krutých akcí a dodávají jim
metaforickou až magickou platnost. Vypovídají baladickou
formou o fatálních křižovatkách mezi životem a smrtí,
minulostí a přítomností. S holanovským apelem „Jakou lžíci
máš, tolik nabereš“ se zlínskému hledišti nabízí jeden z
vrcholů posledních sezon.
Vít Závodský, divadelní publicista
Foto Zdeněk Němec |