|
|
 Ivan
Němec, publicista
Ztřeštěná opera z jeviště do rozhlasu
V dramatické tvorbě Milana Uhdeho se nejednou setkáme s
písničkami, jejichž textařem je sám dramatik. Jako básník a
autor písňových textů kdysi Uhde vlastně začínal a písničky
z jeho Balady pro banditu žijí už druhou generaci. Nelze se
tedy divit, že autor několika muzikálů se stal také operním
libretistou. Jeho verše tradičně zhudebňoval skladatel a
muzikolog Miloš Štědroň. Bylo tomu tak i při vzniku
miniopery Moc art aneb Amadeus v Brně, která měla premiéru v
dubnu letošního roku v brněnském Divadle Husa na provázku.
Neuplynulo ani půl roku a zmíněná originální operní
miniatura se dočkala rozhlasové premiéry (12. 9. 2014) na
stanici Vltava pod částečně změněným názvem Moc art aneb
Všeho moc škodí.
Úprava názvu nebylo zdaleka to jediné, co se na Uhdeově hře
změnilo. Zatímco na jevišti se poněkud kolážovitě
komponovaný příběh odvíjel něco přes hodinu, rozhlasová
inscenace, uvedená v rámci dopoledního Kabinetu, trvala
necelých osmnáct minut. Došlo nejen ke zkrácení, a tím i k
významovému posunu textu, ale i k zásahu značně neobvyklému,
neboť hudbu dlouholetého autorova spolupracovníka Miloše
Štědroně nahradila nahrávka skladatele a dirigenta Marko
Ivanoviče. Není snad třeba dodávat, že kromě hereckého
obsazení se změnili také režiséři, když divadelního
inscenátora Vladimíra Morávka vystřídal zkušený rozhlasový
tvůrce Aleš Vrzák, jehož inscenace zdobí řada cen.
Základní osnova hry, kterou dramatik v jednom ze svých
rozhovorů charakterizoval jako „krutou operní frašku“, se
příliš nezměnila. Drama se odehrává v Brně, kde se Mozartova
výuka půvabné manželky jeho mecenáše Hofdemela rozvine do
milostného trojúhelníku. Z něho se paní Magdaleně narodí
dítě, jehož nejasné otcovství vyprovokuje krutou žárlivost a
zlobu, příběh vrcholí tragickou smrtí. Toto „černé libreto“
však v rozhlasové inscenaci zdaleka nevyznívá tak chmurně.
Ze sborových i sólových pěveckých výkonů, které nejsou zcela
jednoduché, vystrkuje růžky komično, ozývají se úsměvně
parodované manýry operního zpěvu a patosu, humor může
vzbuzovat přimíchávaný moravský dialekt, jehož nositelé
dostávají poněkud buranskou podobu, i vtipné rýmovačky ve
verších. Zdá se, že režisérovi nešlo ve shodě s autorem ani
tak o zdůraznění pikantnosti milostné pletky, ani o
primitivní zesměšnění skladatele, ba ani o krvavé přitvrzení
hororových prvků, ale že inscenace chtěla chytrým a vtipným
satirickým pošleháváním zlehčit pseudoumění, které směřuje k
bulvárnosti a kýči.
Jestliže používám výrazu „zdá se“, pak je to proto, že řadu
věcí jen odhaduji. K tomu, abych je mohl doložit, bych
potřeboval dokonale rozumět zpívanému slovu. Inscenace však
bohužel trpěla tím, s čím se někdy setkáváme na operním
jevišti: hudba přehlušila slovo. Dojde-li k tomu v opeře,
pak nás obvykle zachrání světelná tabule v portále nad
oponou, na níž si interpretovaný text můžeme přečíst. Moc
mně tentokrát chyběla. Za výrazně znějícími tóny klavíru se
schovala nejen mnohá slova, ale znejasnil se i význam
některých scén. Nemaje po ruce text, marně jsem se při
opakovaném poslechu pokoušel najít například místo, kde se
podle anotace dramaturgyně Kateřiny Rathouské (TR 37/2014,
s. 9) „dokonce objevuje reflexe porodnictví a tři porodní
babky se snaží bojovat za zvýšení porodnosti“. Svou
zvědavost jsem neuspokojil; funkci zmíněného obrazu se mi v
nepříliš souvislém ději nepodařilo objasnit.
Bylo by nespravedlivé neocenit hudební stránku inscenace,
pěvecké výkony a úsměvně ztřeštěnou atmosféru operní
miniatury. Škoda, že některé její významy se nepodařilo
sdělit. (Kdo je autorem výrazné úpravy dramatického textu,
jsem v žádném programu nenašel.)
Dramatik Milan Uhde i režisér Aleš Vrzák svými předchozími
pracemi již mnohokrát prokázali – každý ve svém oboru – své
umění. S řadou jejich děl, na něž nelze zapomenout, se Moc
art aneb Všeho moc škodí těžko srovnává. |
