|
|
Ztráty a nálezy Jiřího Koláře
Na čtyřiadvacátého září připadlo sto let od narození Jiřího
Koláře. Praha je slaví dvojicí výstav: jedna běží v Museu
Kampa (do 18. ledna), druhá v Galerii Smečky (do 22.
listopadu). Vůbec si nekonkurují. Zatímco Kampa nabízí „úvod
do Koláře“, ve Smečkách je k vidění „Kolář pro pokročilé“.
Jiří Kolář, který zemřel v létě 2002, prožil s koláží dvě
třetiny století. Vyšel sice ze surrealismu, ale zhruba od
přelomu padesátých a šedesátých let si počínal velmi
racionálně. Na rozdíl třeba od Ladislava Nováka nesázel na
náhodu, ale na soustavný, vyčerpávající průzkum. Viz jeho
Slovník metod. Soustavný a jasně cílený byl i Kolářův
přestup ze světa literatury do světa výtvarného umění.
Rozbití jedné básně a stavba nové. Konec slova a začátek
obrazu. Ve Smečkách je k vidění řada prací právě z této
doby, realizovaných kolem roku 1959. Jsou zvláštně nehotové,
neklidné. Je v nich patrné silné autorské hledání, nadšení z
neznámé pevniny, která se rýsuje na horizontu. Je v nich
patrný vlastně znovu duch surrealismu: myšlenka si tu vybírá
spontánně, jaký
výraz chce. Kolář dorazil k té nové zemi
nesmírně rychle, během dvou tří let byl jako výtvarník
hotový. Následovaly vlastně už jen variace, pohyb v daném
terénu. Jeho zralé koláže nepůsobí na diváka tím, co
sdělují, ale jak to sdělují – drží jeho pozornost samotnou
technikou. Muchláž, roláž, proláž, chiasmáž, antikoláž,
kolážovaný objekt. Ve větším množství pohromadě to začíná
poněkud nudit.
Výstava ve Smečkách má sice trochu afektovaný název (Tanec v
ruinách), podtitul je ale přesný – Nálezy Jiřího Koláře.
Nejde o fakt, že kolekce prý někde nedávno vyplula na
světlo. Jde v první řadě o to, jak je živá, jak dobově
aktuální vlivy zpracovává (abstrakci stejně jako absurditu
nebo postupy nové hudby), jakými směry ukazuje. Nálezy
takového druhu se počítají – i po víc než půlstoletí.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Jiří Kolář: Bota, 1965 (kolážovaný objekt, 9 x 25 x 7 cm)
Foto Oto Palán |
