|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Páral, Váchal a „jiná pakáž“
Dramatizace Zóna Bohdan Ipser (premiéra 30. 9. 2014 na
Vltavě) z dílny Miroslava Buriánka vychází z románu
Vladimíra Párala Kniha rozkoší, smíchu a radosti a ukazuje
život stárnoucího vdovce – spisovatele, který má rozepsány
tři romány a chce žít už jen psaním, milováním a jógou. To
mu však není přáno: rodina se pro něj snaží sehnat novou
stálou partnerku (a zároveň z něj dostat peníze pro
podnikání), kolega mu neustále telefonuje kvůli psaní
scénáře televizního seriálu – a ženy jej chtějí získat
natrvalo…
Zóna Bohdan Ipser není první Buriánkovou dramatizací
Páralova textu. Již na počátku devadesátých let připravil
pro plzeňský rozhlas dramatizaci Páralovy prvotiny Veletrh
splněných přání (mimochodem, léta nereprízovanou!) a v roce
1999 dvoudílnou adaptaci Milenců a vrahů. Dynamická a
zvukově bohatá režijní realizace sice nebyla přijata každým
(vzpomínám na posluchačku, která tehdy napsala do Týdeníku
Rozhlas: „Měla jsem pocit, že jsem byla přijata za uklízečku
do veřejného domu a byla jsem nucena poslouchat všechny
vzdechy za jednotlivými dveřmi“), byla přesto umělecky dobře
provedena. To se dá říci i o nejnovějším Buriánkově opusu.
Párala jako „svého“ autora dobře zná a realizuje jej s
pochopením a nadsázkou, Miloslav Mejzlík je přesvědčivým
představitelem titulního hrdiny. Příjemné překvapení po
předchozím uměleckém neúspěchu „nepravděpodobné grotesky z
politické současnosti“ Slyšel jsem anděla.
Premiéru literárního pásma Živant a umrlanti Josefa Váchala
si však Buriánek odbyl již 21. září v cyklu Schůzky s
literaturou. V něm se jeho autor Dominik Mačas věnuje
pozoruhodnému románu v dopise, který Josef Váchal napsal v
roce 1956 básníku Ladislavu Stehlíkovi. Ten při práci na
svém cyklu Země zamyšlená oslovil tehdy již starého,
nemocného a s okolím příliš nekomunikujícího Váchala, aby mu
poskytl několik námětů k připravovaným pasážím o Šumavě,
tehdy již obehnané ostnatým drátem. Váchal zareagoval
překvapivě vstřícně, a byť neposkytl Stehlíkovi přesně to,
co očekával, vytvořil na jeho popud několik desítek stran
textu, v němž (coby „živant“) potkává podivné duchy („umrlanty“),
s nimiž hovoří. Svérázný román situoval do krajiny mezi
Zinkový, Sušicí, Horažďovicemi a Kasejovicemi a jeho „umrlanti“
jsou odrazem skutečných osob žijících v oné oblasti.
Detaily tohoto zajímavého kontaktu dvou autorů objasňuje
Dominiku Mačasovi Stehlíkova dcera, historička umění Blanka
Stehlíková. Vedle úryvků ze samotného románu zní také citace
z doprovodných Váchalových dopisů, v nichž popisuje své
cesty Šumavou v době, kdy ještě „se nerodili skauti,
trampové a jiná pakáž“. Jedinou vadou na kráse celého pásma
je nevhodně vybraný interpret Váchalova textu; Jakub
Zindulka mu bohužel neodpovídá naturelem a jeho civilní
projev obírá váchalovský text o mnoho kouzla. |
