|
|
Drásavý příběh z ghetta v Lodži
Do malého lodžského ghetta, dnešní čtvrti Baluty,
soustředili za války nacisté neuvěřitelných dvě stě tisíc
Židů, z toho pět tisíc lidí z Čech. Lodž je dosud ve stínu
varšavského ghetta, a přece si hrozivé podmínky –
přelidnění, hlad, nemoci, strach, smrt, trýznění nejen ze
strany nacistů, ale i židovské správy – s Varšavou nijak
nezadaly. Lodžské ghetto se od svého zřízení v roce 1940
postupně měnilo v pracovní tábor až do roku 1944, kdy je
nacisté zrušili. O více než půlstoletí později zasadil do
kulis ghetta děj svého románu Chudí v Lodži švédský
spisovatel Steve Sem-Sandberg. Zrodila se kniha, kterou
kritika považuje za nejlepší švédský román posledních
třiceti let. Četbu na pokračování z něj nabídne od 28. října
vždy v 18.30 Český rozhlas Vltava.
Švédský spisovatel, novinář a kritik Steve Sem-Sandberg
(1958) jako třicetiletý odcestoval v devadesátých letech
minulého století do tehdy trochu exotické střední Evropy.
Zakotvil tu jako reportér listu Svenska Dagbladet a současně
pracoval na svém knižním projektu. Trilogie zachycující tři
výrazné ženské osudy – Theres (1996) o německé teroristce
Ulrike Meinhofové, Allt förgängligt är bara en bild
(Příměrem pouhým je pozemské dění, 1999) o Lou Andreas-Salomé
a román Ravensbrück (2003, česky 2012) o Mileně Jesenské –
upozornila na jeho vycházející hvězdu nejprve domácí čtenáře
a publikum v okolních skandinávských zemích. Od té doby
literární kritika oceňuje autorovo poctivé nakládání s fakty
a zejména jejich invenční transformaci do románového tvaru.
Na smrt přes Lodž
 Závěrečný
román volné trilogie je nikoli náhodou bohemikum. České
prostředí mělo na novináře s uměleckou ambicí samozřejmě
vliv a přivedlo jej nejen k osobnosti české novinářky, ale i
ke středoevropské kultuře jako takové. Geneze dalšího románu
– Chudí v Lodži – může být pro českého čtenáře zajímavá.
Autor sám vypráví, že se v době svého pražského pobytu
zabýval také osudem Židů, kteří zde před druhou světovou
válkou žili, a zjistil, že cesta řady z nich ke smutnému
konci nevedla – jak bychom předpokládali – přes Terezín, ale
přes polské město Lodž. Komu a proč stálo za to stěhovat
obyvatele Prahy na východ pět stovek kilometrů, byla-li Lodž
pouhou „přestupní stanicí“?
A tak se spisovatel do Lodže vypravil. Zážitek byl tak
mocný, že o dalším tématu bylo rozhodnuto. Zrodili se Chudí
v Lodži, obsáhlý román, který od roku 2009 (česky 2011)
obletěl celý svět, stanul na předních místech žebříčků a
vynesl autorovi druhou nominaci na Cenu Severské rady a
švédskou Augustovu cenu.
Základem se stal opět dokument, Kronika lodžského ghetta,
tisíce stran zachycujících události a realitu ghetta v
letech 1941 až 1944, ale i další autentická svědectví.
Zdaleka již nešlo o nešťastné pražské Židy, i když i ti
zaujímají podstatnou část románu. Ačkoli bylo lodžské ghetto
takříkajíc ve stínu ghetta varšavského, je historicky
pozoruhodným fenoménem, který ztělesňuje mnohé z mrazivé
podstaty tragédie, o niž tu běží.
Rumkowski opilý mocí
Uprostřed Lodže, německého Litzmannstadtu, který se měl stát
jedním z urbanisticky a sociálně ukázkových měst nové
východní germánské kolonie, se v nevelké čtvrti Baluty
nachází neprodyšně ohrazený prostor, do něhož nacisté
dokázali vměstnat přes dvě stě tisíc Židů. Město uvnitř
města je jednou velkou továrnou ve službách německého
válečného průmyslu, jeho provozy vyrábějí oděvy, sektorové
domky, elektrické součástky, zpracovávají dřevo a kovy,
desetitisíce otroků pracují bez ustání pro říši jejich
vlastních vrahů.
Každodenností ghetta je přelidnění, hlad, nemoci, strach,
smrt a trýznění nejen ze strany nacistů, ale především
židovské správy pod vedením samozvaného „krále“ Chaima
Rumkowského, opilého mocí. Z ghetta jdou na smrt tisíce
dětí, nemocných a starých lidí, vlna transportů sílí,
nahuštěné ghetto se vyprazdňuje, až se stává městem duchů.
Ten obraz je fascinující, snad i proti vůli samotného autora
a proti vůli čtenáře, který by si rád drásavý příběh udržel
od těla, avšak nemůže, musí ho s postavami knihy protrpět až
do hořkého konce.
Mocná přitažlivost místa
 Proč
se autor rozhodl zpracovat právě příběh obyvatel lodžského
ghetta, a nikoli například ghetta v Terezíně nebo ve
Varšavě? V jednom z rozhovorů na tuto otázku Steve Sem-Sandberg
odpověděl: „Ten důvod byl docela prostý, svým způsobem
banální. Když jsem přijel do Lodže poprvé, to místo mě
naprosto uchvátilo. Navštívil jsem i Terezín, ale ten na mě
neudělal tak silný dojem. Stále ještě nedokážu přesně
vysvětlit, čím to je, že na mě Lodž tak silně zapůsobila.
Myslím si, že to do značné míry souvisí s tím, že velké
části bývalého ghetta nejsou jenom muzeem jako třeba v
Terezíně, ale je to část města, kde lidé bydlí a kde jako by
se za těch pětašedesát let nic nezměnilo. Když jsem tam byl
poprvé, cítil jsem, jako by mě to místo přitahovalo. Myslím,
že to není tak, že by si spisovatel sedl a řekl: Teď napíšu
román o holocaustu. Nějaké podněty musí procesy v jeho hlavě
spustit. Může to být něco tak prostého jako nálada určitého
místa, jeho zvláštní atmosféra. Pro mě bylo to místo hodně
zvláštní a platí to pořád. Byl jsem v Lodži před dvěma týdny
a nic se nezměnilo, stále to je to stejné místo. Když chodím
po ulicích, cítím pořád totéž. Je to, jako by mě s tím
místem něco spojovalo, nedokážu to vysvětlit.“
Obsáhnout celý tvar románu v rozhlasové adaptaci možné není,
přesto je čtení na pokračování komponováno tak, aby tu
všechny složky autorovy kompozice zůstaly zachovány. Chudé v
Lodži nabídne Vltava ve vynikajícím překladu Dagmar
Hartlové.
Viktor Bezdíček, spolupracovník ČRo Vltava |
