|
|
 K
pětadvacátému výročí
Špatně se mi chodí, a tak sedím na posteli, před sebou mám
mikrofon, notebook a externí zvukovou kartu a vymýšlím si,
hraju si a radostně žasnu, co mi ta moderní technika všechno
dovolí. V posteli taky jako John Lennon přijímám návštěvy, i
když zase tak úplně jako on si nepřipadám; doba se už
změnila. Je to čtvrt století, co jsme s Danem Fikejzem a
spoustou dalších lidí, muzikantů, techniků a producentů
natočili ve studiu Smetanova divadla moje první album Hodina
duchů. Nahrávání v roce 1988 trvalo několik týdnů, bylo
třeba sehnat spoustu povolení a točilo se na mnohastopý
analogový přístroj, který zabíral celou místnost. Dan Fikejz,
který všechny písničky aranžoval, přizval do studia
hudebníky z různých žánrových oblastí – jazzmany, rockery,
folkaře, punkery –, ale nahrával třeba i chřestění krabičky
se sirkami. Bez vědomí Franka Zappy dokonce použil citát z
jeho písničky Mučení nikdy neskončí, a tak tenkrát velký
Frank poprvé vyšel v Čechách na desce... Kolik to natáčení
stálo, netuším, měl jsem hlavu v oblacích.
Vydání Hodiny duchů bylo zajímavě načasováno – deska se v
obchodech objevila v prvních dnech listopadové revoluce v
roce 1989, kdy se o to, která alba zrovna vycházejí, opravdu
nikdo nezajímal. I tak se jí nakonec prodalo na dnešní
poměry nepředstavitelně mnoho, nestěžuju si. Trochu legrační
ovšem je, když člověku po sedmnácti letech intenzivní
koncertní činnosti a po téměř dvou tisících vystoupení vyjde
první deska v okamžiku, kdy ani jemu písničky nepřipadají
důležité, když se mění celá společnost a „rudoch jde od
válu“, jak tehdy s nadšením, ale i s nadhledem zpíval na
tribunách Jiří Dědeček.
A teď si říkám, že za těch pětadvacet let je všechno jinak.
Všechno? Alba se běžně vydávají dřív, než hudebník vůbec
začne koncertovat, a není to jen tím, že je svoboda.
Zveřejňovat může v podstatě každý všechno (pokud nepřekročí
zákon). Změnil se způsob, jak dostat písničky k posluchačům,
ale především výroba nahrávek. Opravdu můžete natáčet v
posteli, to, co vznikne, poslat po internetu komusi, kdo je
třeba zrovna na turné v Americe (nebo na Moravě), aby vám
tam přihrál kytaru nebo nazpíval druhý hlas. A ani si
nestihnete přestlat polštáře a už je tu nahrávka zpátky a
posíláte ji do studia k masteringu. Ale dá se to dělat i
mnoha dalšími způsoby, k písničce si natočíte si klip a dáte
ho na YouTube nebo někam jinam, já vlastně ani všechny ty
možnosti neznám...
To se změnilo, jenže změnit by se měly i jiné věci, třeba by
pak ty texty napsané před třiceti lety přestaly být
aktuální. Hodina duchů nebyla moc veselá deska, samé
pochybnosti, smutky a obavy. Když si ji dneska pouštím, s
překvapením zjišťuji, že těch čtrnáct písniček bohužel
nezestárlo; na aktuálnosti ztratil jen jediný verš, protože
se v něm tvrdí, že noci jsou dlouhý jak fronta kolem masny.
Jinak bych mohl všechny ty pochybnosti, smutky i obavy
klidně nahrát i dneska. Rozdíl tu ovšem je: natáčení s
tolika lidmi v tak velké místnosti a na tak obrovský
přístroj by zdaleka nebylo stejně pohodlné, jako když si
zalezete s notebookem do postele. I to je pokrok, ne? Jinak
nám nezbývá než si říct, že ta témata jsou vlastně
nadčasová. Třeba tím tak trochu zlehčíme náš podíl
odpovědnosti za to, že se nám tolik věcí nepodařilo
změnit...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
