Číslo 47 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým režisérem.
Jiřím Strachem.

Jiří Strach, filmový režisér

Česká televize ho zřejmě plánovala na termín, který je blízko k 25. výročí sametové revoluce, což mě moc těší. I proto, že kolem jubilea bude asi hodně patosu, a tahle komedie, která pracuje s nadsázkou a přitom má závažné téma, může přinést oživení.

Kde jste se scenáristou Markem Epsteinem objevili námět?

Oběma je nám kolem čtyřiceti, dobu bolševika docela dobře pamatujeme.Téma je nám tedy blízké. Děj sám vychází z Markova skutečného zážitku – trhání osmiček. Strach z tohoto zákroku mu posloužil jako inspirace pro příběh o překonání strachu. A pro myšlenku, že některé životní situace jsou mnohem horší než trhání osmiček.

Ve filmu zazní věta „Nejvíc nás bolí strach“. Vyjadřuje téma snímku?

Ano, film o tom je, ale možná ještě víc je o hlouposti a malosti lidí, o sobectví a zbabělosti. Tím jsem si ale možná pojmenoval i témata, o kterých bych chtěl točit své příští filmy…

Koncem sedmdesátých let bylo těžké zachovat si charakter...

Ta doba byla absurdní. Možná méně strašidelná než atmosféra poprav v padesátých letech, ale zase jinak zlá. Nazval bych ji tragikomickou. A když k tomu připočteme českou povahu, která hrdinství úplně nevyhledává, tak se téma přímo nabídlo: Jak se z někoho stane nechtěný hrdina. Taky proto je to nejspíš tragikomedie, podle mne jeden z nejtěžších žánrů, ne-li vůbec nejtěžší.

Od začátku jste mysleli na Ivana Trojana jako představitele Richarda?

Jistě, ta postava byla psaná pro něj. Když člověk přečetl scénář, nemohl tam vidět nikoho jiného. Myslím, že ho role bavila, vždyť je to figura, která nesleze z obrazovky. A herci mají vždycky rádi, když dostanou hlavní roli s velkým H.

Na hrdinu spadne příliš mnoho neštěstí najednou, což je jeden z (tragi)komických momentů filmu. Včetně dramatické havárie v bytě, která způsobí průtrž odpadků z kanalizace. Ta – s odpuštěním – hovna jsou reálná i symbolická zároveň. Ale protagonista se z toho nakonec vyhrabe. Zásluhou své ženy...

Ano, ta doba taková byla. Člověk se nemohl spolehnout na nikoho a na nic, ani na nejlepšího kamaráda... Jediné, kde jsme mohli mít jakousi jistotu, bylo skutečně – řekl bych – „hledání bodu g“. U své ženy. Tam bylo nejbezpečněji, tam se žádné odposlechy nedostaly.

To potvrzuje, že každý člověk potřebuje aspoň jedno bezpečné zázemí...

Když se na ten film teď dívám s odstupem – už je to přece jen nějaká doba, co jsme ho natočili, zdá se mi, že mnohem víc jde o příběh hrdinovy ženy, kterou hraje Zuzana Stivínová. My chlapi totiž chodíme světem, někdy děláme frajeřiny, předvádíme se. A pak to na nás náhle padne, spadne klec, topíme se v tom. Byli bychom ztraceni, kdybychom vedle sebe neměli ty „baby“, ženské do nepohody.

Často spolupracujete se scenáristou Markem Epsteinem, zřejmě vám to vyhovuje. Rozumíte si i osobně?

S Markem myslím máme podobné nazírání na hodnoty i smysl pro humor. Také na to, jak stavět příběh, o čem vyprávět. V tom jsme si velmi blízcí. Dokazuje to i scénář k filmu Osmy. Jak ho Marek napsal, tak jsem ho natočil. Skoro slovo od slova. Míním to jako poklonu scenáristovi.

Perfektní scénář je výjimka?

Není běžný, a já jsem už unaven z polotovarů, které dostávám. Proč pořád po někom upravovat, přepisovat? Když dostanu scénář, chci ho vzít a natočit. S Markem tohle jde. A když mám nějakou připomínku, nebo když něco chtějí upravit dramaturgové, Marek k tomu přistupuje s velkou pokorou, je flexibilní, slyší na poznámky a snaží se je zapracovat. Například u Vrásek z lásky byly mezi jednotlivými verzemi zásadní rozdíly, druhá půlka příběhu dostala úplně jinou podobu. Marek ten příběh „přemyslel“. Je velmi chápavý a snaží se vyhovět.

Však s ním spolupracujete dlouho, už před lety se mi třeba líbila vaše společná televizní komedie BrainStorm.

Jsem rád, že ten film připomínáte, mám ho hodně rád. Společně se Silver A možná vůbec nejraději. Oba tituly jsou moje srdeční záležitost. A ještě samozřejmě Anděl Páně.

V BrainStorm hrál hlavní roli Radoslav Brzobohatý. Nejde jen o to, že ve filmech rád a často obsazujete velké hvězdy starší generace, vy máte také schopnost vcítit se do mentality starých lidí. Kde se ve vás empatie ke stáří vzala?

Myslím, že to mám odmala, ještě z doby, kdy jsem jako dítě hrál ve filmu. Vzpomínám si, že když jsme s Karlem Kachyňou točili Smrt krásných srnců, naložili nás v sedm ráno do barrandovské volhy a odvezli na Berounku k hospodě U Rozvědčíka. A já si cestou vždycky moc přál, aby pršelo. Protože když pršelo, netočilo se. Šli jsme se schovat do hospody a vyprávělo se. Seděl tam pan Hrušínský, režisér Kachyňa a další. Moc mě bavilo tyhle tehdy už staré bardy – aspoň pro mne staří byli – poslouchat, seděl jsem jako pěna. A tam jsem asi získal ten pocit, že ve starých lidech je moudrost.

Čím si ji vysvětlujete? Zkušenostmi, věkem?

Myslím, že staří lidé už nemají důvod lhát. V tom, co říkají a jak jednají, je často skryta velká poučná pravda. Když člověk umí vnímat, pak mu moudrost věku dokáže pomoci, umést životní cestičky. Naznačit, hele, pozor, tady jsou kamna, na ty nešahej, nebo se spálíš! Někteří starší lidé nám dokážou odstranit spoustu životních překážek, pak o ně nemusíme tolik zakopávat, potlouct se, bloudit...

Vážně jste tohle dokázal vnímat jako dítě?

Mám pocit, že ano, a později jsem v tom pokračoval. Na FAMU jsem hodně vnímal učitele, snažil jsem se pozorně poslouchat, co říkají – třeba režiséři Zdeněk Sirový, Dušan Klein, Karel Kachyňa nebo Jaromil Jireš. Bral jsem od nich všechno, tušil jsem, že stojí za to je poslouchat, že mi nelžou, nemají proč. A vyplatilo se mi to.

Máte to tak i s herci, se kterým jste při natáčení v blízkém kontaktu?

Mám, možná i trochu proto je rád obsazuji: Jiřinu Jiráskovou, Jiřinu Bohdalovou, Josefa Somra… Baví mě ty lidi potkávat nejen pracovně, ale i v životě. Co já jen strávil času u Jiřiny Jiráskové v posledních měsících jejího života! Nasával jsem z její životní moudrosti,. Nejen z toho, co se jí povedlo, ale především z neúspěchů. Protože ona mi hodně vyprávěla i o svých životních prohrách, průšvizích. Neměla už co skrývat. A to bylo víno! Tohle člověk nikde jinde nezíská, nic takového nezažiju, když si sednu se spolužákem. Vždycky mě bavilo poslouchat a vnímat staré moudré lidi. To je, jako když pijete staré víno. Cítíte, že nepijete loňský ročník, ale dobře uleželou reservu. Ta chutná docela jinak.

Ve svých filmech jste tematicky i žánrově hodně rozkročený, od pohádky přes válečné drama až po současnou komedii. Který žánr máte nejraději?

Upřímně řečeno, žánr je mi jedno, V tom mám trochu jako vzor Miloše Formana; když se podíváte na jeho filmografii, jeden jeho film je muzikál, druhý životopisné drama, třetí lehce ironická komedie, další válečný historický, nebo velkolepá životopisná show. Já to mám podobné –  taky hledám silné příběhy, o kterých tuším, že budou fungovat. A je mi jedno, jestli to bude drama z války, nebo pohádka.

Děláte filmy pro kina, častěji ale pro televizi. Čemu dáváte přednost?

Dnes už je vlastně dost jedno, jestli točíte pro plátno nebo pro televizi, je to jedna profese. Velikost záběru i střih jsou téměř stejné, vždycky to musí být o něčem, chce to dobré dialogy a také pravdivé a autentické herectví. Platí to pro obrazovku i pro kino. Jistě je to dáno i tím, že se zvětšují úhlopříčky televizorů. V podstatě každý má doma kino a nevnímá moc rozdíl, jestli se dívá na někdejší distribuční, nebo na premiérový televizní film. Prostě vidí dva příběhy a řekne si - tenhle je horší, ten lepší, první mě bavil víc, druhý míň.

Na co se pracovně chystáte?

Bude to zase spolupráce s Markem Epsteinem. Má napsanou krásnou pohádku Věneček, kterou Česká televize plánuje do výroby na příští rok, a taky pěkně přepsaného Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Pokoušíme se spolu i o dlouhou, sedmidílnou kriminální mysteriózní sérii.

Připomněl jste jednu z oblastí svého tvůrčího zájmu – svět tajemna. Co vás k mysteriózním tématům přivedlo?

Možná jako věřící člověk se víc zabývám transcendentními věcmi. Tahle témata vlastně ani nejsou tak vzdálená víře. Vezměte si třeba moji filmovou adaptaci románu Miloše Urbana Santiniho jazyk; pravda, lidi ji moc nebrali, ale já mám ten film rád…

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Martin Pekárek