|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Nemusíme nad sebou zvracet
Nemusíme nad sebou hned zvracet, řekl jsem si, dočítaje
zamyšlení jednoho politického komentátora, jež úvahu o
rozeklanosti politických postojů našeho národa završil
expresivním příměrem: Jedněm z druhých je nám na zvracení.
Jakkoli je známo, že člověk proti ideologii nezmůže skoro
ničehož, může si však v souboji s ní zachovat mnoho svého.
Nemíním tím soudnost či zdravý rozum, to všechno taková
ideologie rovněž pozře ajncvaj, ale nemám úplně na mysli ani
nadhled, jenž zase často souvisí se samožerstvím. Prostě v
dobách, kdy se ti druzí v politickém smyslu vyhraňují
natolik artikulovaně, že jsou schopni sebeidentifikace a
sebedefinice (tedy vím-li konečně, kdo jsou, jak uvažují a
co chtějí), pokusím se využít vší své schopnosti empatie,
abych je jako takové nazřel, pronikl a pochopil jejich
myšlení, a to bez ideologické omáčky. Tu nechám stranou, a
životodárným masem se pokusím prodrat ke kostře takového
svého světonázorového antagonisty.
Abyste mi rozuměli, nejsem zas člověkem od přírody
smířlivým, lze mne snadno takříkajíc vytočit, putování
světem východních filozofií ponechávám proto hned několika
svým přátelům, a ignaciánských exercicií jsem rovněž
nedorostl. Jen se tak průběžně snažím bližního pochopit,
není-li onen bližní zrovna všech gaunerů futrál. Nelze se
vcítit v loupežnické srdce, v němž loupežník se vcítit
neumí, napsal jsem v tom smyslu zamlada verš v jedné své
básni. Ale politický protichůdce přece nemusí být ani
loupežník, ani intelektuální hejhula. Před časem jsem se o
to alespoň pokusil, dívat se na svět jeho očima, vnímat jeho
smysly, naladit se na jeho sluch a jitřit duši skrze jeho
čivy. A namouvěru: šlo to, ztuha, ale šlo. Jako při každé
cestě do neznáma, i zde jsem se pohyboval občas jaksi
poslepu, vydával se do slepých uliček, hamtal v močálech
nevědomí a občas bloudil v zemi nikoho. Leč čas od času se
mi v hlavě rozsvítilo, jak tomu bývá, když kapírujeme cizí
myšlenky, když si je zkusíme přisvojit, třeba jenom proto,
abychom je mohli podrobit dalšímu zkoumání. Takto jsem se –
pouhým vciťováním – dobíral ledví těch, kterým by se nade
mnou – slovy onoho politického komentátora – chtělo zvracet.
Ale mně se naopak nechtělo zvracet nad ním, tedy nad oním
imaginárním ideovým protivníkem, nad oním komentátorem už
jaksi vůbec ne.
Zdálo by se, že toto přece může zkusit a zakusit každý, že
pouhým vciťováním zvítězíme nad lží a nenávistí. Jenže:
každá dlouhá cesta se časem začne vzdalovat svého cíle,
stačí pouhý kamínek v botě pocestného. A cesta coby aktivita
vedoucí ke smíření si žádá investice z nejdrahocennějších,
tedy nezanedbatelného množství vlastního času. A kdo jej má
dnes na rozdávání, kdo jej má tolik, aby jím mohl obdarovat
druhé, když už ne sám sebe? Vím, je to otázka povýtce
řečnická. Kdo si dnes může dovolit spekulovat nad stavem
světa, obracet otázku jako vypranou ponožku tam a nazpět, a
chodit přitom třeba po břehu řeky, aby pozoroval, jak plyne,
a proč že – ausgerechnet – neteče proti proudu. Takový
člověk jeví se právě dnes nedůvěryhodným, protože ostatní na
toto nemají čas. Nemají čas, protože se musejí ohánět
(zřejmě bičem, jímž dnes šviháme už jen sami sebe). Kdo to
po nás vlastně chce, abychom si nepromýšleli stav věcí,
abychom zhltli připravenou omáčku ideologie i s masem sebe
sama? Abychom příliš nerozumovali, nemeditovali, nezaobírali
se sami sebou (a potažmo vším tím, co prý beztak nemůžeme
ovlivnit). Práce a hra, jedna po druhé se staly odpovědí na
naše otázky. Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč, snaží se
nám namluvit amatérsky filozofující textař. Ale jo, znám to
také, všechny ty adrenaliny a endorfiny, i mne to uspokojí
na kraťounký čas. Jenže: Všichni ti vyznavači pracovité
hravosti a hravé pracovitosti mi připomínají tlupu herců či
filmařů po premiéře, kdy se jako jeden muž vrhnou na kritika
svého díla: Víte, kolik nás to stálo práce?! Leč práce není
odůvodněním ani té samotné práce, ani hotového díla, a už
vůbec ne smyslu života, ve kterém není čas na otázky. Třeba
na politické přesvědčení každého z nás, jež může být
výsledkem onoho příslovečného efektu motýlího křídla, či
přesněji onoho zašlápnutého motýlka z Bradburyho povídky,
jenž v budoucnosti změní výsledek voleb. Některé věci jsou
jasné jak motýl na slunci a přitom záhadné jako zdánlivá
barevnost jeho křídel. Nemusíme tedy proto hned nad bližními
zvracet…
|
