|
Ucho
u země
Koncem osmašedesátého roku mi bylo šestnáct a Jaroslav Hutka
s Petrem Kalandrou rozesmávali publikum v divadle Maringotka
písničkou Slunce Mao:
Denně ucho k zemi přitisknuté mám
jestli tvůj národ už neutíká k nám
aby kšiltovkama nepřítele pomlátil
aby na Řípu rýži zasadil...
A taky tenkrát koloval vtip, jak se ptá Číňan Čecha, kolik
nás je, a když se to dozví, řekne: „Hm. A v kterém hotelu
bydlíte?“
Čas prchá a po půl století opět přikládám v našem hotelu
ucho k zemi: Číňanů je dnes o miliardu víc než občanů
Spojených států, jejich obrovská země je jim zřejmě malá, a
tak osídlují Afriku, Jižní Ameriku, jeden chtěl nedávno
dokonce koupit obrovské opuštěné území na Islandu – prý na
stavbu zábavního parku pro turisty. Pak se ovšem ukázalo, že
za tím je kalkulace s oteplením a uvolněním obchodních
lodních cest přes oblast u severního pólu, a tak Islanďané
zatím neprodali...
Námi zvolený šéf našeho hotelu mezitím přicestoval do
Pekingu, zamával krtečkem, ujistil je, že na lidských
právech nebazírujeme, a pochválil čínské úřady za podporu
Kellnerova a Šmejcova Home Creditu, který tamním chudákům
nezištně plní sny a půjčuje jim na mobily a jiné
nezbytnosti. Domů se pak vrátil tryskáčem pronajatým mimo
jiné právě Kellnerovou PPF. Standardy dodržovanými obvykle v
slušných západních demokraciích se nezatěžoval, spíš by mu
slušela ta stará píseň:
Slunce Mao – čekám na tvé vykoupení
zaprodanci imperialismu nás krmí demokracií
revizionisti nás mučí svobodou tisku
prý každý má právo žít na svém písku
chtěj dát volnost myšlení celému lidstvu
slunce Mao – vyjdi a zachraň nás...
Nedávno mi kdosi vyprávěl, že západní komerční velkofilmy už
nejsou, co bývaly, že se dokonce i jejich humor přizpůsobuje
čínskému trhu, tam je po nich totiž největší poptávka.
Napřed jsem se tomu smál, ale teď se mi to občas vybaví.
Před několika dny jsme si s dcerou pustili katastrofický
film o tom, jak Zemi ohrožují padající meteority, a vida –
když americká vláda dospěla k tomu, že musí požádat velmoci
o pomoc, zlí Rusové odmítli, ale Číňani ne, navíc kdyby mezi
zachránci nebyla jedna Číňanka, bůh ví, jak by to dopadlo.
Když jsem o den později koukal v televizi na poslední
bondovku a ukázalo se, že děj se částečně odehrává v
Šanghaji, že atraktivní Bond girl hraje sice Francouzka, ale
s čínskými a kambodžskými kořeny, a že když přijde řeč na
něco negativního, týká se to pro jistotu Hongkongu, zvážněl
jsem. Že by to byla paranoia? Pokusil jsem se to přebít
akčním filmem Utržený ze řetězu; věděl jsem, že v něm hraje
černočerný Morgan Freeman, jenže skutečným hrdinou byl, jak
jinak, čínský chlapec, který nakonec všechny přepral a
spravedlnost zvítězila...
No a vtom mi zavolala kamarádka, pražská čínská zpěvačka a
tanečnice Feng-Jün Song, jestli bych nechtěl uvádět její
únorovou oslavu čínského nového roku.
„No jasně,“ nezaváhal jsem. Taková nabídka se dneska nedá
odmítnout. Buď tam konečně taky já narazím na nějaké
významné Číňany, nebo aspoň přijdu na jiné myšlenky...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |