|
|
 Pavel
Soukup, herec
Román Klause Manna Mefisto je dílo plné otázek, které
přesahují herecké povolání. Které z nich považujete za
nejzávažnější?
Nejzávažnější? Těžká otázka. Myslím si, že skoro nic na
světě není nej. Kromě otázky života a smrti. Ostatní jsou
prkotiny. Nebo skoro prkotiny. A protože si za pár dnů
připomenu, že jsem se narodil, a zrovna netuším, jestli za
pár dnů taky neskončím, cítím se lehce. Ale abych odpověděl
na tuto otázku… no… bylo by laciné říct, že je to otázka po
lidském charakteru. Protože už samo herecké řemeslo je
leckdy bezcharakterní. Těžko chtít po plochodrážním jezdci,
aby zařval na soupeře: „Prosím, račte přede mne! Když už se
mi ten start tak povedl…!“ Tuším, že chcete mluvit o
konformismu, kariérismu, fetišismu, fašismu. K tomu bych
dodal, že zárodek této povahy je v zanedbaném sexu. Rodičů,
co se týká výchovy, a potomka, co se týká jeho životní
energie.
Zajímavá úvaha. Konformismus a kariérismus jako důsledek
nekvalitního sexu. Nepřipadá vám, že dnešní mladí lidé
vynakládají více energie když ne na budování kariéry, ale
vůbec na možnost obstát v téhle náročné a požadavky zahlcené
společnosti? Nejen sex, ale i vztahy pak berou jen jako
cosi, co k životu patří, co se sluší, ale co si nechtějí do
svého života příliš vpustit...
A která doba nebyla pro potěr nenáročná? Všichni se rveme o
holej život. A nejvíc ti, kterým není shůry dáno, nebo jsou
nemocní. Byl jsem v Motole na dětské kardiologii. Snažil
jsem se žertovat. Ale máma nemocného kluka se nezasmála ani
náhodou. Nemáme tušení, jaká nespravedlnost se tam odehrává.
A to jsem nebyl na dětské onkologii. Kdo řeší sex nebo
kariérismus, je šťastnej. Existují děti, které mají jediné
přání. Aby se ještě zítra probudily. Nechci nikoho děsit.
Ale mám vztek, když vidím, jak se nám vesměs všem dobře
daří, máme nádhernou kotlinu plnou polí a vody, pitné vody,
kterou splachujeme i do záchodu, a přitom remcáme a remcáme.
A kdo má problémy se sexem, ať to řeší za zavřenými dveřmi.
V románu Mefisto a v jeho rozhlasové dramatizaci je klíčový
konflikt mezi talentem hlavní postavy a jejími
charakterovými vlastnostmi. Tento konflikt se ovšem rozvíjí
postupně, zpočátku je Hendrik Höfgen ne-li sympatickou, pak
alespoň neutrální postavou. Je pro herce, který tuto roli
ztvárňuje, těžké „neprozradit“ posluchači z charakteru
postavy více, než autor postupně odhaluje?
Herec může prozradit jenom to, co mu dovolí text, partner,
situace, režisér. Dokonce ani divák nemusí tušit, co si o
něm herec myslí. Ale jak s herci, sportovci, akademiky, ba i
politiky zatočí doba, o tom je těžké vést úvahy. Faktem je,
že „tajemství“ budí zvědavost, přitahuje pozornost a straší
lháře.
Je pro herce postava Hendrika Höfgena zásadní rolí, díky níž
dospívá k podstatě svého povolání?
Podstata našeho povolání je vnadit diváka na vtip, šarm a
empatii, aby odcházeli z divadla moudřejší a spravedlivější.
Byla období, kdy jste o základním tématu Mefista – talent ve
službách moci – přemýšlel více a hlouběji než jindy?
Jistě. Jsem generace uchráněná od války, ale postižená morem
ideologie. A vy myslíte, že talent ve službách moci je
opravdu talent? Nebo má jen „talent“ na to, ocitnout se v
jejích spárech? Leonardo da Vinci přízeň nepotřeboval. Leda
osudu. Ale je spousta řemesel, která tak prokazatelná
nejsou. Geniální baletní výkon vidí jen ti, kdo jsou ten
večer v sále. A zítra je po všem. A po ulicích se valí davy
lidí.
Je herecké povolání „náchylné“ ke spolupráci s mocí, nebo je
to záležitost individuální?
Cožpak v politice, vojenství, masových zábavách neexistuje
protekce a licoměrnost? Leda snad v šachu, skoku do výšky a
maratonu musíte jedině umět a spoléhat na šťastnou náhodu.
Existují další podobné role ve světové dramatice nebo
literatuře?
Ano, Lady Macbeth, Jago a Richard III.
Byl jste v pojetí této role ovlivněn jejím ztvárněním
Klausem Marií Brandauerem v Szabóově filmu?
Jeho výkon byl vynikající, ale ve mně nezanechal stopu.
Vedle základního konfliktu Mann zobrazuje i krutost
divadelního prostředí. Jde pochopitelně o tvůrčí nadsázku,
přesto – prožívají herci silně tuto odvrácenou tvář svého
povolání?
Nijak zvlášť. Je to pro nás denní chleba.
Dokáže si vlastně herec přiznat nedostatek talentu, onu
průměrnost, které se tvůrčí lidé tak obávají?
Každý tvůrčí člověk o ní ví. Ale podělat se z ní, to by
nemohl ráno vyjít na ulici. Já osobně si připadám jen jako
řemeslník. Chci umět. Ale o umění neusiluju. Jen se těším na
další práci a vím, že to jednou skončí.
K tomuhle postoji jste se ale jistě dostal až díky životním
zkušenostem. Neříkejte, že jste po škole nechtěl být
výjimečným umělcem...
Nechtěl. Nikdy jsem neměl ctižádost být výjimečný. Exhiboval
jsem se, to ano. Ale je přece jasné, že jsme všichni
originál. Proto se berou otisky prstů. A talent je něco, co
přijde, odezní, je tu, a kde byl včera? Je větší talent
skočit pro tonoucího do Labe, nebo zazpívat v oblastním
divadle Rigoletta? Možná je silnější stát se dárcem kostní
dřeně a zachránit potřebného.
Souvisí s pevnou, vyrovnanou osobností herce i to, že v
životě „nehrají“ role, ale že jsou sami sebou?
U nejlepšího herce ani nepoznáte, že je herec. V londýnské
samoobsluze byste ho přehlédli. On vám ani nedá šanci,
abyste si mysleli něco jiného.
Máte mezi světovými herci své oblíbence, na které se rád
podíváte a řeknete si, „ten je ale dobrej“?
Desítky. Ale já je mám i mezi českými herci. Zemička s
deseti miliony lidiček má tolik talentů, že by se Mongolsko
nebo Arizona mohly jít zahrabat. A když slyším větu: „Jágr?
Je starej, už by to měl zabalit...“, tak bych vraždil. Znovu
opakuju, že si nevážíme toho, co máme. Ani vlastního života.
Já si například vážím Josefa Somra. A kdo využívá toho, že
ještě žije? To jsme celí my.
„Jsem herec a chci dělat svou práci, co je mi po
politice...“ říká Hendrik Höfgen a obelhává sám sebe. Musí
toto dilema vůbec český herec ještě rozebírat? Nezapustily
se díky listopadovému angažmá divadelníků jakési geny
„společenské angažovanosti“ do české herecké generace?
V šedesátých letech byli svědomím a mluvčími národa
spisovatelé, literáti. Herci mohou někdy zrychlit běh
událostí tím, že zapůsobí na emoce. Ale nic víc. Zajímavé,
že dnes se stávají herci spíš z politiků.
Máte jeden z nejcharismatičtějších hlasů mezi českými herci.
Proto vás často obsazují jak rozhlasoví, tak dabingoví
tvůrci. Je těžké jen s pomocí mikrofonu vytvořit odlišné
charaktery?
Je nelehké přijmout mikrofon za svého partnera. Odhalí
všechno. Ale když si porozumíte, máte o radost postaráno.
Jak je v tomto úsilí nápomocen rozhlasový režisér? S kterým
jste si nejvíce rozuměl?
Josef Červinka, Josef Melč, Jiří Horčička, Alena Adamcová,
Josef Henke, Vladimír Tomeš – ať mi prominou ti, na které
jsem si teď nevzpomněl – a Petr Adler, autor nesmrtelného
režisérského výroku, který by měl mít své mosazné místo na
„vinohradském mramoru“: „Já nevím… buďto se mi to líbí, nebo
jsem si zvyk. Beru!“
Alena Sojková
Foto Martin Pekárek |
